Kira Sinclairová
a ospalou vedle mě. Horkou jako samo peklo, když jsem tě držel náručí… Bylo to lepší než nějaké trapné ráno poté, které by vymazalo, co jsme spolu sdíleli.“ Ježíši, jak jí mohl rozproudit krev a zároveň v ní vzbudit touhu ho přizabít? Jediným dechem jí dal pocit, že stojí na vrcholu světa, a pak ji stáhl přímo do bahna. Byla naštvaná, když se probudila sama, protože nějaká její nepřiznaná část chtěla víc. A byla naštvaná, protože on jim to oběma vzal. Ale neměl pravdu? Meredith s povzdechem spustila ruce. Hlavu si opřela o zeď. Ten prevít ji připravil o vztek, takže jí nezůstalo nic než touha. Ale to byl její problém, ne jeho. „Dobře. Nezlobím se na tebe, že jsi odešel.“ „Kecy, ale jestli je to nějaká útěcha, tak jsem byl sám na sebe naštvaný.“ Natáhl ruku, zachytil pramen jejích vlasů a protáhl si ho mezi prsty. „A nejvíc mě štvalo, že jsem tam chtěl zůstat.“ K čertu s ním. Meredith zavrtěla hlavou a vytáhla mu vlasy ze sevření. Opravdu nepotřebovala, aby jí brněla kůže na hlavě, ne když jí vyjmenovával všechny důvody, proč to mezi nimi nemůže fungovat. „Takže když tu nejsi kvůli tomu, abychom si promluvili o té noci, proč jsi mě vyhledal?“ Udělal krok vzad, zaťal pěsti a strčil si je do kapes. Meredith si začínala uvědomovat, že takový postoj zaujímá, když musí čelit něčemu, co ho zrovna netěší. „Chtěl jsem se zeptat, komu jsi řekla o Tessině zmizení.“ „Nikomu.“ 98