Zatímco jsem mluvila, škodolibě jsem se šklebila Derekovým směrem. Teď si mi zkus zkřivit jediný vlas. Jestli nedorazím domů v pořádku, Dan z tebe udělá karbanátky čistě z principu. „Ve Stromovce? Nebydlí náhodou na druhém konci Prahy? Co tam prudí?“ „Jak už řekla slečna, procházím se na čerstvém vzduchu. A rozhodně bych netvrdil, že Palmovka je druhý konec Prahy. Vlastně je od Stromovky docela blízko,“ potvrdil Derek moje podezření, že rozhodně není normální člověk. Takový by na tuhle dálku neslyšel, co Dan v telefonu říká. Že naopak bratr na druhé straně linky rozuměl i jeho relativně tiché odpovědi, nebylo nic nového. Změny, kterými procházelo jeho tělo po souboji s upířím jedem, zbystřily všechny jeho smysly. „Vyřiď tomu frajerovi, že jestli se ti něco stane, naporcuju ho nadrobno,“ zavrčel mi do ucha. „Mileráda,“ slíbila jsem mu sladce. „Spi dobře, bráško.“ Típla jsem telefon a teprve pak mi došlo, že jsem vůbec nezmínila Lojzíčka. Od chvíle, co jsem ho nevybíravě okřikla, byl tak potichu, že jsem na něj skoro zapomněla. „Když jste se tedy ujistila, že vám neprovedu nic nepěkného – ne že bych měl něco vůbec v úmyslu – tak co kdybychom si teď v klidu promluvili?“ navrhl Derek. „Třeba o vašich ošklivých podezřeních, že vás tahám za nos.“ „A netaháš? Protože jestli ne, tak jak mi vysvětlíš náhlé zjevení tady Lojzíčka a pak taky to, co z tebe vypadlo před chvilkou o stáži a dozoru?“ Derek místo odpovědi nasadil úsměv Mony Lisy a galantně pokynul směrem k cestě. Div že mi rovnou nenabídl rámě. ⍟֎⍟
Šlapali jsme Stromovkou směrem k Výstavišti, kde jsem večer odstavila svoje milované posouvadlo v podobě obouchaného smartíka. Musel na nás být úžasný pohled. Zvlášť na Lojzíčka, který pochodoval dva kroky za námi a vzhledem ke své velikosti 98