STEVIE
je pro mě taky víc než koníček – je to otázka zachování zdravého rozumu. „A co je vlastně na All-State tak úžasnýho? Jasně, je pocta se tam dostat, ale většina lidí to zkouší stejně až ve třeťáku nebo čtvrťáku. Počkal bych, ale Abella mě přemluvil, ať to zkusím.“ Najednou se rozletí dveře tak prudce, až se odrazí od zarážky. Do pokoje vběhne Joey, žuchne mi na klín a před oči mi strčí knížku o kocouru Peteovi tak razantně, že si málem pořežu nos o papír. Je to jeho oblíbená, ta, kde jede Pete vlakem navštívit babičku. Nad tou knížkou jsme spolu strávili spoustu hodin, četla jsem mu ji a modlila se, aby zopakoval aspoň jedno slovíčko, a svíral se mi žaludek, když dál seděl mlčky. „Stevie, čti, prosím.“ Jeho kudrlinky mě šimrají na bradě a pořád je to taková úleva, že ho slyším mluvit, i když nemá zrovna dokonalou intonaci, i když se mu hlásek pohybuje nahoru a dolů jako zuby na pile. „Ahoj chlapíku, já jsem Shane.“ Joey se na něj nepodívá, a tak ho šťouchnu do ramene. „Ahoj,“ pozdraví tiše Joey. „Jmenuje se Joey,“ prozradím Shaneovi, ale nesoustředí se na mě. Místo toho si poposedne a počká, až se mu Joey podívá do očí. „O čempak je ta knížka?“ Ukáže prstem na vláček na obálce. „To je parádní vláček.“ Joey mi poskakuje na klíně, nejdříve se dívá na mě, pak pohlédne přímo na Shanea. „Emm... je to... o vlaku... a kočce.“ „Skvěle,“ odpoví Shane. „Rád tě poznávám.“ Natáhne k Joeymu pěst a Joey do ní narazí vlastní pěstičkou. Zářivě se usměje. „Hele, bráško,“ obejmu ho kolem pasu, „můžu ti to přečíst později? Máme tu nějakou práci do školy.“
97