98
barbora bernátová
Peter si schoval obličej do dlaní, ramena se mu třásla. „Prosím.“ „Cože? Neslyším.“ „Prosím…,“ vzlyk, „nechci jít do basy…,“ vzlyk, „… udělám, co budete chtít…,“ vzlyk, „… povím vám, co budete chtít.“ Nenápadně jsme se s Dominikem na sebe podívali, kolega měl u toho zvednuté husté zrzavé obočí přelepené leukoplastí. „Co víš o těch dvou vzkazech na nástěnce? Kdo je napsal?“ Debnár nahlas zaskučel. „Nevím, opravdu nevím.“ „Jak chceš.“ „Počkejte! Hej! Kam jdete? Neodcházejte! Přísahám, že o tom nic nevím! Nad třídním slintala skoro každá, ty vzkazy mohla napsat kterákoli z holek ze třídy!“ V půli cesty jsme se otočili. „Taky tvoje kámošky Viktória a Lea?“ ozval se poprvé Dominik. „Pochybuju.“ Debnár zvedl ze země krabičku cigaret a na uklidnění si jednu zapálil. „Obě chtěj Nikolase,“ pokračoval, když si dopřál pořádný šluk a krabičku se zapalovačem hodil do přední kapsy batohu. „Ty dvě se mezi sebou žerou už od druháku. Stejně všichni dobře víme, že Niko má oči jen pro Vikinu.“ Zatímco jsem poslouchal Debnárův monolog o spletitých vztazích mezi spolužáky, vytáhl jsem mu cigarety z batohu a strčil si je do kapsy. „Hej! Ty jsou moje!“ „Budeme se tvářit, že ti věříme,“ ignoroval jsem jeho protesty a dál prohrabával batoh. Vytáhl jsem benzinový zapalovač, taky jsem si ho schoval do bundy, a batoh jsem hodil na zem vedle kluka. „Máš s tím problém?“ Očividně měl, ale i jeho blbost měla svoje hranice, a proto držel hubu. „Dobře, a teď vyklop, co víš o těch třídních schůzkách.“ „Nevím, co se tam řešilo. Máma nešla, neřek jsem jí, že budou,“ zopakoval to, co nám pověděl už při prvním výslechu. „A co ostatní? Viktória, Lea, Nikolas, Hugo. Určitě jste si o tom povídali. Oni neměli doma žádné problémy?“ Peter se zadíval na neurčité místo někam za Dominikem. „Ne.“ Přimhouřil jsem oči a rozdýchával jeho odpověď. Na tohle jsem fakt neměl náladu. „Jak chceš, dohoda padá.“