98
SUSANNE LIEDER
Když už byla její zastávka na dohled, vstala a šla ke dveřím tramvaje. Brzdy zaskřípaly, vůz sebou škubl a Astrid obratně vyskočila ven. No obratně, spíš poněkud nepozorně. Dopadla trochu nešťastně a ztratila přitom botu. Doskákala k ní po jedné noze a zvedla ji. V hedvábné punčoše měla díru, která byla dost velká na to, aby skrz ni prostrčila palec u nohy a zavrtěla jím. Z jejích přivýdělků by v budoucnu dokázali jak sobě, tak i dětem občas splnit pár přání navíc. Kráčela domů se spokojeným úsměvem.
Práci ve zpravodajské službě vykonávala Astrid svědomitě a pečlivě. A v extrémním utajení, přesně tak, jak se od ní očekávalo. Ale před Sturem to netajila. „Udusila bych se, kdybych to nemohla s někým sdílet,“ řekla Södermanovi a ten přikývl. Zpočátku jí přišlo krajně nevhodné číst cizí dopisy. Vždycky měla za to, že dopis je něco soukromého a intimního, a že jeho obsahem by se tudíž neměl zabývat někdo jiný. Ale postupem času se z toho stala rutina. A navíc jí to také připadalo velmi důležité. Třeba by tím mohla i něco změnit nebo zastavit. Možná ale bylo naivní takhle přemýšlet. V každém případě to dost změnilo její postoj k téhle hrozné válce. Pokud byla dříve ohromená a vyděšená, teď byla spíš naštvaná, rozrušená a šokovaná. A také hluboce zarmoucená, jako například když držela v rukou dopis, ve kterém psala matka o smrti svých dětí, jež zemřely během okupace. Válka tak dostala ještě děsivější a hrůznější tvář. Najednou byla blíž. Astrid a její kolegové většinou pracovali po večerech. Seděli v malé suterénní místnosti s hlavou skloněnou nad do-