S vytřeštěnýma očima na ni zíral, pistole ležela vedle něj. Z nohy mu crčela krev. „Do Laponska nejedu,“ sykl. Rarach si jejího váhání všiml. Zakňučel a prackama velkýma jako lopaty začal mávat směrem k pramici. Už z toho nešlo vycouvat. Napadlo ji, že ty pruty vrazí netvorovi do pazour. S trochou štěstí by na řeku mohl vyplout sám. Ale když k němu přišla a pruty mu podávala, ani si jich nevšiml. Povzdechl si a položil jí na rameno svou těžkou tlapu. Otcovsky, jako když místní poučuje přivandrovalce. Jako by věděl o jejím vnitřním zápasu. Na chlupaté žabí tváři se mu rozprostřel široký úsměv a kriminalistka v tu chvíli ucítila sílu jeho stisku, jakou má páru, a vytušila, že své síly už změřil s nejedním zdatným protivníkem při dosti hrubém kočkování. Dovedla si představit, jak to se všemi vyzyvateli dopadlo. Pohlédla rarachovi do očí. Do dvou tunelů, na jejichž dně se třpytily hvězdy a za hvězdami zelené a fialové galaxie, jež se pozvolna otáčely kolem své osy. Radši hned zamrkala a přinutila se vnímat jeho obličej coby jednolitý celek. I tak jí připadal znepokojivě podivný. Na všecko, k čemu se nachomýtneš, kývni. „Ty kráso,“ vydechla. „Tak teda jedeme.“ Rarach se vyškrábal do člunu. Sedl si na záď, sevřel boky pramice a nedočkavě se na ni podíval, jako dítě nasedající do vagonu horské dráhy. Janatuinenová odstrčila nohou kámen, pod nímž spočívala kotva. Odvalil se a zespod vykouklo hnědé, válcovité cosi. Bylo to neuvěřitelně těžké. Janatuinenová předmět uchopila oběma rukama a s funěním se pachtila ke člunu, proklínajíc Laponsko i svou volbu povolání. Rarach jejímu lopocení spokojeně přihlížel. Smotala lano a hodila ho dovnitř za kotvou. Strčila do pramice a ta ladně zaplula do vody. Janatuinenová
98