Sharon Kendricková
Xanthos nevěděl, co jí trvalo tak dlouho, čekal ten dotaz totiž už mnohem dříve. Stejně ale vteřinu počkal, než odpověděl, protože se mu to nepřiznávalo snadno. „Nebyl jsem schopný na tebe přestat myslet,“ pronesl prostě a čekal na nevyhnutelnou odpověď na jeho překvapivě upřímné prohlášení. Ale ta nepřicházela. Pozvedl tázavě obočí. „Myslela jsi na mě taky, Bianko?“ Chvíli jí trvalo, než složila svůj lněný ubrousek do úhledného čtverečku, pak na něj vzhlédla, zelené oči přimhouřené. „Mluvíme upřímně?“ Cítil, jak mu poskočila žilka na spánku. „Jistě.“ „V tom případě ano.“ Pokrčila rameny. „Musím přiznat, že ano.“ „Internetová rande nejsou ono, hmm?“ ušklíbl se. „Nepřeháněj to, Xanthosi.“ Stiskla rty. „Je mi dokonale jasné, že má naše vzájemná posedlost zcela logické vysvětlení.“ „Jo?“ „Je to tím, že jsme si spolu prošli traumatickou a dramatickou zkušeností, což znamená, že to na nás měla větší účinek, než kdybychom se poznali někde v koktejlovém baru.“ „A tahle věc mi na tobě taky chyběla,“ řekl tlumeným hlasem. „Tvoje inteligence a úsudek.“ Pozvedla obočí. „To jsou přece dvě věci – a přijde mi to od tebe dost povýšené.“ „Jak, vždyť s tebou souhlasím? Naše blízké střetnutí se smrtí nás poznamenalo a musíme asi počkat, než to přejde. Tak to pojďme uspíšit.“ Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruku, otočil ji, aby byla dlaní vzhůru. „Kdybych tě hezky poprosil, přestala bys chodit s jinými muži a zvážila, jestli nechceš být radši se mnou?“ Viděl, jak pootevřela rty a zas je zavřela, jako kdyby měla potíže to zpracovat. Stáhla ruku k sobě, jako 98