Melanie Milburneová
Poškrábala se na hlavě, jako by se snažila vybavit si jejich ranní rozhovor. Jack se posadil vedle ní a jednou rukou se opřel o opěradlo pohovky. „Do Říma.“ „Aha, to je pravda. Omlouvám se, ale vynechává mi paměť.“ Zajel jí prsty do vlasů. Miloval jejich hedvábný dotek a ovocnou vůni, která mámila smysly a vyvolávala v něm touhu zabořit do nich obličej a vdechovat ji ještě víc. Neuhnula před jeho dotykem, naopak se k němu naklonila a na okamžik zavřela oči jako kočka, která si rozkošnicky a blaženě užívá hlazení. „To proto, že málo spíš.“ Otevřela oči a otočila hlavu, aby se setkala s jeho pohledem. „To ty taky. Moc pracuješ… Pořád takhle cestuješ?“ Pravda byla taková, že Jack aktivně vyhledával záminky k tomu, aby se od ní mohl vzdálit – potřeboval si ujasnit, co se mezi nimi děje. Hlavně si nebyl jistý, co se to děje s ním. Vznikaly v něm pocity, které si odmítal připustit, nechtěl je pojmenovat a už vůbec ne je podrobně zkoumat. Když trávil den za dnem s Harper, bylo téměř nemožné udržovat si od ní citový odstup. Jenže ani čas strávený bez ní mu nepomáhal, protože pak se mu po ní a Marli stýskalo. Vrhal se do práce s vášní, jakou ve skutečnosti necítil. Jedinou opravdovou vášní byla ta, kterou cítil k Harper. Dlouze si povzdechl, natáhl se po její ruce a sevřel ji mezi svými dlaněmi. „Dělám na několika nových hotelech najednou. Navíc dům, který kupuju pro nás, bude potřebovat rekonstrukci. Chci mít všechno perfektní, než se tam s Marli nastěhujeme.“ 98