Annie Westová
bavilo je tvořit a chtěly se zdokonalit v různých uměleckých řemeslech, a malíři a sochaři, kteří přijížděli v létě na ostrov a zůstávali tam několik týdnů.“ „To bylo určitě hodně… zajímavé.“ Ida zvedla koutky úst. Vzrušilo ho to. Od chvíle, kdy vyšla z domu na terasu, ji chtěl obejmout, odvést do ložnice a milovat se s ní. Stálo ho hodně sebeovládání, aby to neudělal. „Bylo to zajímavé,“ řekla a zase se pousmála. „Kate byla povoláním učitelka. Učila mě podle školních osnov, ale o hodně víc jsem se toho naučila mimo domácí výuku.“ „Od těch výtvarníků?“ Nemluvila o tom, že se zajímá o výtvarné umění. To by si určitě pamatoval. Naklonil se nad stůl a čekal na odpověď. „Jsem docela šikovná keramička.“ Zvedala jeden prst za druhým. „Umím tkát, umím příst a dokonce jsem dělala linorytové obrázky – prý byly moc hezké,“ říkala to ironicky a trochu rozpačitě. „A dokonce jsem vyráběla šperky. Prý jsem na to měla talent.“ „A ty bys něco takového chtěla dělat – vyrábět šperky?“ „Ne. Ty ženy, které je vyráběly, byly skutečné umělkyně. Já jsem jen od nich něco pochytila. Měla jsem čas a příležitost, a tak jsem se od nich něco málo naučila.“ „A co jiného jsi na tom ostrově dělala?“ ptal se tónem, jako by ji litoval, že byla vytržená z domova a uvízla na takovém bizarním místě. „Nebylo to tak zlé. Od Traudl, ilustrátorky, jsem se naučila německy. Vyprávěla mi o dracích a čarodějnicích a sugestivně líčila místa, kde přebývali. Peggy byla účetní a ta mě naučila základům účetnictví a něco o bankovnictví. Beatrice mě učila tančit.“ Ida 98