Jules Bennettová
Jeho náhlá změna tématu ji zaskočila. Zamrkala. Podle jeho potutelného úsměvu a lesku v očích se ale obávala, že se jí možná nebude líbit, kam tohle směřuje. „Bojím se zeptat, když se na mě tak díváš,“ přiznala. „Tenhle pohled znám, a právě to mě trochu zneklidňuje.“ „Ničeho se neboj,“ ujistil ji a vtiskl jí rychlý polibek na čelo. „Obleč si na sebe to, co máš nejraději, a přijď za mnou dolů.“ Zmatená Mila udělala krok vzad a zvedla ruce. „Máš tu v domě další tajnou místnost, o které nevím?“ „Nic takového. I když tu mám ještě domácí posilovnu a knihovnu, kde by se ti určitě taky líbilo.“ Samozřejmě, že ano. Tenhle dům byl tak obrovský, že ho ještě celý neprošla. Nevadilo by jí vzít si skicák do knihovny nebo si tam jen tak odpočívat, ale milovala kreslení ve svém pokoji, kde jí okno skýtalo úžasný výhled na zadní část pozemku a na řeku. „Co budeme dělat?“ zeptala se. „Počkej a uvidíš. Vlastně víš co? Nechoď se převlékat. Vypadáš skvěle tak, jak jsi.“ Mila se podívala na svou dlouhou sukni a módní tričko, které zkombinovala s teniskami se vzory zvířat. „Tak mi dej aspoň čas namalovat si rty. Od rána jsem se na sebe ještě nepodívala.“ Cruz ji chytil za ruku a táhl ji ke dveřím. „Vypadáš úžasně. Všechno nemusí být pořád dokonalé. Ty jsi krásná, ať máš rtěnku nebo ne.“ Opravdu mu věřila, že to myslí vážně. Vždyť neměl důvod jí říkat jen to, co by si přála slyšet. Cruz vlastnil miliardovou společnost, nepotřeboval s ní hrát žádné hry. Do postele už ji dostal, nebo ona jeho, a byla tu kvůli práci. Nemusel si před ní na nic hrát. 98