kmeny v trysku Rudého býka lámaly jako sklo. Znovu zaryčel a veliká větev jí dopadla na plece s takovou silou, až se zapotácela a klesla. Hned vyskočila, ale teď se jí pod běžícíma nohama vzdouvaly kořeny a další ryly pilně jako krtci, aby jí přetnuly cestu. Popínavé rostliny ji šlehaly a ovíjely jako hadi, liány tkaly pavučiny mezi stromy, kolem se kácely mrtvé kmeny. Klesla podruhé. Náraz býčích kopyt o zem jí projel kostmi, až vykřikla. Nějak se dokázala vyplést zpomezi stromů, poněvadž náhle běžela po tvrdé holé pláni rozkládající se za kvetoucími morubranskými pastvinami. Nyní měla volný prostor k běhu a jednorožci postačí poklidný klus, aby předhonil lovce, který marně nasazuje uřícenému koni ostruhy. Cválala jako o život, jako by se s každým mžikem oka přemisťovala z jednoho těla do druhého, rychle jako život prchající s krví z otevřené rány, rychleji než cokoli obdařeného nohama či křídly. Přesto však bez ohlédnutí věděla, že ji Rudý býk zvolna dohání a blíží se jako měsíc, jako obrovitý chmurný úplněk, jenž vábí z děr zlé tvory. Již cítila bolest zranění, jako by se jí sinalé rohy zabořily do boku. Zralé ostré kukuřičné klasy se semkly pospolu a ve výši hrudi utvořily živý plot, ale podupala je. Stříbrná pšeničná pole se proměnila v chladnou lepkavou kaši, sotva na ně Býk dýchl. Lepila se jí k nohám jako sníh. Běžela dál, poražená a skučící, a v hlavě jí znělo neblahé motýlí rýmování: „Je tomu již dávno, co běželi po všech cestách a Rudý býk se jim hnal v patách.“ Zabil je všechny, do jednoho. Náhle stanul Býk před ní, jako kdyby byl jako šachová figura vzat, zdvižen do vzduchu a postaven tak, aby jí bránil v úniku. Nezaútočil hned a ona neuprchla. Když se před ním poprvé dala na útěk, byl obrovský, ale během pronásledování se rozrostl do takových rozměrů, že si ho celého nedokázala ani představit. Zdál se prostírat přes
— 100 —