Nejznámější světové pohádky 2. díl (Ukázka, strana 99)

k zemi. Ozvalo se velké zděšení a trochu smíchu a král, poté co si otřel krev z čela, se na nejstaršího prince podíval velmi zle. “Můj pane,” řekl, “je mi té nehody velmi líto, ale já za ni nemohu. Viděl jsem, jak mladý kovář nastupuje do kočáru, a od té doby jsme se nezastavili ani na minutu. “To je neschopnost. Jdi,” řekne druhému princi, “a přiveď sem mladého kováře a buď zdvořilý.” Ale jsou lidé, kteří nedokážou být slušní, ani kdyby se snažili sebevíc, a ani o trochu zdvořilejší nebyl nový posel než ten předním, a když král podruhé otevřel dveře kočáru, snesla se na něj pro změnu sprška bláta. “Nemá smysl,” řekl král, “se spoléhat na nikoho jiného než na sebe.” A tak se převlékl, umyl a vydal se ke kováři a poprosil ho, aby si sedl vedle něho. Princ prosil, aby směl sedět v druhém voze, a když byli v půli cesty, otevřel svou tabatěrku. “Pane,” povídá, “teď bych si přál být oblečen podle své hodnosti.” “To budeš,” řekne mužíček sedm palců vysoký. “A teď se s tebou rozloučím. Buď i nadále tak hodný a laskavý jako vždycky, miluj svou ženu a to je vše, co ti poradím.” Mužíček zmizel; a když se na dvoře otevřela dvířka kočáru, vyšel princ tak krásný, až všechna srdce zaplesala, a první, co udělal, bylo, že přiběhl ke své nevěstě a objal ji. Všichni byli plni radosti, kromě dvou dalších princů. Se sňatky se příliš neotálelo a všechny se slavily v jeden den. Brzy poté se oba starší páry rozjely na své dvory, ale nejmladší pár zůstal u starého krále a byl šťastný jako ten nejšťastnější manželský pár, o kterém jste kdy slyšeli v nějaké pohádce.