Smrt čeká za rohem (Ukázka, strana 99)

jedna. Divokej Bill Maitland buď žije, nebo ne. Nemůže žít jenom napůl.“ Toby si přejel dlaní po čele. „To by ses divil, příteli,“ zahučel. Guy jeho poznámku přešel taktním mlčením. „Nech si poradit od starýho vojáka.“ Toby se mu podíval do očí a dlouze se napil whisky. „Vykašli se na to, Guyi. Mohlo by to otevřít starý rány, až se začneš vyptávat, co se s Billem Maitlandem stalo. A já ti něco povím jako přítel příteli a jako voják vojákovi. Tehdy jsi tu byl taky. Byl jsi mladý ucho, ale ledacos jsi viděl a zažil. Ti chlapci, co si ve Vietnamu prošli peklem, si zaslouží trochu klidu.“ Na to se nedalo nic namítnout. V tom měl Toby samozřejmě velkou pravdu. Válka ve Vietnamu byla katastrofou ve všech ohledech. Guy sám bojoval s jejími následky v podobě strachu z létání, a to nezažil zdaleka tak strašlivé věci jako jiní vojáci. Včetně Tobiase Wolffa. Jeho invalidní vozík toho byl důkazem. Od chvíle, kdy se Guy a Toby viděli naposledy, uplynulo už pět let. Toby se snažil udržovat v kondici a Guy s potěšením viděl, že má tělo stále silné a svalnaté, jako vždycky míval, alespoň od pasu nahoru. Patnáct let na vozíku a pravidelné posilování trupu se projevovalo na mohutnosti ramenou a paží. Zub času se však do Tobyho už zakousl a vybral si svou nevyhnutelnou daň. Bylo mu skoro padesát a vypadal na to. Jeho husté vlasy, ostříhané do stylu Beethovena, byly téměř 98