oslepí jasné světlo. Zavřu oči a ucouvnu, klíč držím pořád v ruce. „Jen klid, Oljo, to nic.“ Feliks do mě jemně šťouchne a já oči pootevřu a mžourám, dokud nepřivyknu ostré záři. Jedna strana kupole se otevřela směrem ven jako křídlo dveří. Měla bych za ní vidět střechu zámku. Jenže nevidím. S pusou dokořán jen ohromeně lapám po dechu, protože na druhé straně brány se rozprostírá úplně neznámý svět.
100