A Robin při pohledu na stále se chvějící slitek konečně jasně pochopil, že to všechno stálo za to. Samota, výprask, dlouhé bolestné hodiny učení, hltání jazyků jako hořkého léku, aby jednoho dne mohl dělat tohle, to všechno za to stálo. „A ještě něco,“ oznámil jim profesor Playfair, když je doprovázel po schodech dolů. „Budeme vám muset odebrat krev.“ „Prosím?“ polekala se Letty. „Krev. Nebude to trvat dlouho.“ Profesor Playfair je odvedl vestibulem k malé místnosti bez oken, skryté za regály. Byla prázdná až na prostý stůl a čtyři židle. Mávl na ně, ať se posadí, přešel k zadní stěně, kde bylo ve zdi ukryto několik zásuvek, a vytáhl tu horní. Byly v ní stohy maličkých skleněných ampulek a každá byla označena jménem akademika, jehož krev obsahovala. „To je kvůli ochranným kouzlům,“ dodal na vysvětlenou. „Babylon čelí většímu počtu pokusů o vloupání než všechny londýnské banky dohromady. Většina té pakáže se sice nedostane ani přes vchod, ale ochranná kouzla musejí nějak rozlišovat mezi akademiky a vetřelci. Zkoušeli jsme vlasy a nehty, ale ty se dají příliš snadno ukrást.“ „Zloději můžou ukrást i krev,“ podotkl Ramy. „To můžou,“ připustil profesor Playfair. „Ale to už by museli ke svému počínání přistupovat s mnohem větším nasazením, že?“ Vytáhl ze spodní zásuvky hrst injekčních stříkaček. „Vyhrňte si rukávy, prosím.“ Zdráhavě si vykasali taláry. „Neměla by u toho být zdravotní sestra?“ zeptala se Victoire. „Nemějte obavy.“ Profesor Playfair poklepal na jehlu. „Docela mi to jde. Žílu najdu jako nic. Kdo bude první?“ Robin se nabídl — nechtěl se trýznit obavami při pohledu na ostatní. Po něm přišel na řadu Ramy, pak Victorie a nakonec Letty. Celý zákrok netrval ani čtvrthodinu a nijak je nepoznamenal. Jen Letty během odběru děsivě zesinala. „Pořádně se najezte,“ poradil jí profesor Playfair. „Dobrá jsou na to jelítka, pokud k obědu nějaká budou.“ Do zásuvky přibyly čtyři nové ampulky, každá označená úhledným, drobným písmem.
. 100 .