Vedle dveří stál tiše a nehybně jako strašáček do zelí Láďa a kulil na ni velká kukadla. „Proč na nás nečekáš v pokoji?“ „Nudil jsem se.“ „Jak dlouho už tady takhle číháš, záškodníku?“ zeptal se Denda a Láďa se sklopenou hlavou pokrčil rameny. Laura se ve světle nových událostí uklidňovala aspoň tím, že pro jednou čekal za rohem a nelovil duchy. Nebo v to aspoň doufala. Vzala ho za ruku a všichni tři vyrazili úzkou galerií táhnoucí se paralelně s přední stranou sídla a osvětlenou lampami ve tvaru svícnů. Než dorazili do salónku, Denda se k Lauře nahnul. „Kolik myslíš, že toho slyšel?“ „Jak ho znám,“ odpověděla, „tak úplně všechno.“
„Jak to mám vědět? Tady je pořád nějakej problém.“ Hned po těch slovech se ze salónku ozvalo škrtnutí a do knihovny zavanul cigaretový kouř. „Můžeš se zeptat těch svejch čertovejch obrázků.“ „Já jenom, že kvůli tomu Denda obcházel celej barák. Asi to bude něco vážnýho,“ ozval se druhý hlas. „A karet jsem se ptala.“ „A?“ „Pořád to samý.“ Odfrknutí. „Začínaj se mi zdát poněkud monotematický.“ „Hm.“ Klapání podpatků a třetí hlas: „Doufám, že to zas nebude nějakej vý–“ Čtvrtý, tišší, tvrdý: „Jako bych tu nebyla.“ Agáta konečně našla, co hledala. Vytáhla z regálu tenkou knihu v pevné vazbě, přetřela ji dlaní a sfoukla z horní strany prach. I s ní se vrátila k Bětě, jež s podepřenou bradou, zavřenýma očima a ztrhanými rysy seděla na zdobené židli vedle telefonu. „Tahle je dobrá.“ Běta zamrkala a zmateně se rozhlédla, jako by na moment nevěděla, kde je a kdo na ni mluví. Teprve poté sklouzla pohledem ke knize.
94