„No tak, přines! Přines!“ pištěla Janča. Všechny ty radostné zvuky bez výsledného efektu, že by se podařilo Vencu namotivo‑ vat, doléhaly až do kuchyně díky otevřeným francouzským dve‑ řím, mířícím do zahrady. Martin mi podal sklenku s nápojem, který se stupňoval od čer‑ vené přes oranžovou až po žlutou na samém vrchu. Dost působivé: Docela se mi sbíhaly sliny. „Co je to?“ podivila jsem se. „Povzbuzovač.“ „Ale já nemůžu pít alkohol, když tu mám děti. A navíc nazpá‑ tek řídím.“ „Neboj, není v tom alkohol.“ „Tak to jo.“ „A co že jsi pořád tak…“ Znovu chtěl dodat nervózní. „Nechtěl bys vyprat záclony?“ vypadlo ze mě, sotva jsem polkla první doušek povzbuzovače. Každá barva měla svou vlastní chuť, sladkost, kyselost a takhle nesmíchané to bylo naprosto... Wow! Jednoduše super. „Cože?“ podivil se. Podíval se před sebe. „Jaké záclony?“ Neměl žádné. Znovu jsem polkla. Nebylo však co, až na mé sliny trapnosti. Pak jsem dodala: „Nebo něco uklidit?“ „Mám tu nepořádek?“ „Promiň. Jsem ve stresu. Tak třeba vykopat díru pro nějaký kabel, co já vím. Nebo něco rozbít?“ „Aha…,“ zasmál se. „Problémy ve vztahu, nebo s matkou? Mně to můžeš říct. Já to pochopím.“ „Oboje.“ „V ložnici mám boxovací pytel. Jestli chceš?“ 98
ŠÍLENÁ BABIČKA