98
r o b e r t
g o l d
•
j e d e n á c t
l h á ř ů
Pohlédla přes kancelář. Max vjel na vozíku dovnitř a pohotově zapředl hovor se dvěma uniformovanými konstábly. Oba se smáli něčemu, co řekl. Sklopila zrak, ale už si jí stačil všimnout a hrnul se k ní. „Ráno jsi odešla brzy,“ poznamenal a postavil vozík vedle jejího stolu. „Divím se, že ses vůbec ukázal v práci,“ poznamenala. „Slyšela jsem tě, když ses vrátil domů. Muselo už být po druhé.“ Mat pokrčil rameny. „Chtěla se se mnou přivítat spousta přátel a pozvat mě na drink. Naštěstí netrpím kocovinou,“ pochvaloval si. „Hodně se o tobě mluvilo. Slyšel jsem, že jsi včera odpoledne zase byla u Freemanové.“ „Můžeme si o tom promluvit až doma?“ navrhla. „Tedy za předpokladu, že se dostavíš v nějakou rozumnou hodinu.“ „To už ti navrhla povýšení?“ „Nic takového,“ odbyla ho Dani. „Nebyla jsi jediná, kdo se s ní včera odpoledne sešel,“ pokračoval Mat. „Taky si mě k sobě zavolala.“ „Opravdu?“ Dani zatáhla za zip kabelky a sáhla pro klíč od psacího stolu. „Copak tě nezajímá, co mi chtěla?“ „Samozřejmě si to ráda poslechnu, ale proč si nepromluvíme, až se večer vrátíme domů?“ „Její očekávání, že ta rekonstrukce, naplánovaná na příští týden, přinese nějaké výsledky, se blíží nule,“ stěžoval si Mat. „Věřila bys tomu?“ Dani si stiskla spánky, za očima se jí usadila tupá bolest. „Proč nepočkáš, abys viděl, co se stane? Když se ti podaří získat nějaká vodítka, budeš mít to potěšení dokázat jí, že se mýlí. Zvítězíš na obou frontách.“ „Já ti říkám, Dani, že už je rozhodnutá. Kdyby mohla, tak mi to hned zatrhne.“ Když uvážila rychlost, s jakou Freemanová dospěla k závěru, že je její otec vinen, Dani si s úžasem uvědomila,