98
h ř í š n é
p ř á n í
•
l i l i o v ý
p a l á c
Alexander se chladně usmál, potom se obrátil k malé sestře a jeho mrazivý pohled roztál. „Greto, řekni si ve stáji, aby ti dali pro králíčka nějakou bednu.“ „Mohu se zeptat Valerie von Hegenberg, odkud mají kotec,“ zvolala Greta horlivě. „Tak se jí zeptej.“ Veronika von Reuss se prudce obrátila k Alexandrovi, jakmile dcera odešla, rozmáchla se a chtěla mu dát políček, ale zachytil jí ruku. „Tohle už raději nikdy nezkoušej.“ „Proklínám den, kdy tvůj otec tvou matku obskočil v nějakém pajzlu!“ křičela na něj. „Mamá!“ Rosa byla úplně v šoku. Alexander zůstal navenek klidný, přestože v něm všechno vřelo. I dříve se často hádali, ale takhle s ním ještě nikdy nemluvila. Zřejmě se v ní vztek hromadil dlouho a nyní si násilím prorazil cestu na povrch. Jen se na ni mlčky zadíval, hlasitě se nerozčiloval nad urážkou své matky, a to nevlastní matku úplně vyvedlo z míry. „Nenávidím tě!“ křičela. „Nenávidím tě! Proč jsi nezůstal tam, kam patříš! Ve stoce, ze které pocházela tvoje matka! Bastarde! Kukaččí dítě.“ Dostala se do ráže, chrlila nadávky, potom vyběhla ze salonu a práskla za sebou dveřmi. Rosa se za ní dívala a zděšením zbledla. „Co to bylo?“ Alexander pokrčil rameny, třebaže v nitru zdaleka nebyl tak klidný, jak před ní předstíral. „Denně jí stavím před oči její údajné selhání, že mému otci nedarovala syna.“ „Proboha, už by toho mohlo být dost. Cožpak máme menší cenu?“ „Vy jste to nejúžasnější, co mě v životě potkalo.“ Rosa vstala a objala ho. „Mamá ty hnusné věci určitě tak nemyslela. Nic si z toho nedělej.“ „Nedělám.“ „Ale ano, děláš. Když jsi tak klidný jako teď, tak v tobě všechno vře. Pak ti ztuhnou ramena a máš tenhle pohled. Znám tě devatenáct let.“ Vzala jeho ruce do dlaní, jako