Někdy se to stává. Vyplašíme zvíře a to se divoce rozeběhne opačným směrem, závodí se smrtí, kterou v nás poznává. Plašíme lovnou zvěř, ptáky, dravce, rozezpíváváme les svojí přítomností. Narušujeme jeho rovnováhu, nemůžeme jinak. Nemám doopravdy strach. V lese se nikdy nebojím. Za chvíli to zvíře opustí svůj úkryt a já ho uvidím prchat po bíle natřené krajině. Pokaždé je to stejné. Jedno lupnutí. To jediné varování. Všechno, co dostanu. A po něm překvapení. Šok. Šok, na který nikdy nezapomenu. Nečekaný moment, který mi uvízne v paměti, navždycky, intenzivně. Jedno otočení hlavy za prasknutím větvičky pod delikátními kopýtky srnce nebo snad jelena? A najednou: svět se otřásá, rozpadá na drobné části přímo před mýma očima. Teprve potom následuje bolest. Jen jako ozvěna, dohra něčeho mnohem většího, co se mi už stalo, čím jsem si už prošel. Pronikavá štiplavá bolest v pravém rameni a pocit horka valícího se mi do tváře, zalapám po dechu, snažím se udržet balanc, protože jestli spadnu, nedokážu spadnout správně, zabránit Anis, aby udělala nějakou hloupost. Co se to stalo? Na nepatrný okamžik vůbec nevím, co se děje, dokud se nepodívám na zdroj bolesti. Z pravého ramene mi teče krev, a když se otočím, v kůře stromu za mnou trčí zabodnutý dlouhý šíp. Zatmí se mi před očima. Moje jediná myšlenka: hlavně nesmím spadnout z koně. Anis se několikrát divoce pohne, snažím se ji uklidnit, pevně ji svírám stehny a nezraněnou rukou se přidržuju otěží. Chtěl bych ji uklidnit, ale uvědomím si, že potřebuju uklidnit především sebe. Další šustění a potom: 97
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.