kolo a jede k nejbližšímu telefonu. Byla tak nervózní, že místo jódu nalila zraněnému na ruku benzín. Zastřeleného muže mezitím přenesli na pozemek továrny. Měl na sobě sváteční oblek, košili a kravatu. Vypadalo to, jako by před chvílí někoho požádal o ruku... *** Zosia se vrátila domů. Odpoledne přišli četníci a vzali na stanici jejího otce, matku a sestru. Výslech vedli velitel četnictva v Porubě, poručík Pfeffernkorn a meister Futschik. Po výsleších se šli četníci podívat do továrny na tělo Emila Mulky. Pfeffernkorn mu z prstu sundal prstýnek a strčil si ho do kapsy. Röder vypověděl, že když se Pfeffernkorn Zosi zeptal, co ji přimělo k udání a proč s tím šla do vedlejší vesnice, odpověděla, že už konečně chtěla mít klid a že do Německé Lutyně šla proto, protože se znala s meistrem Nitschem. A že by stejně lidé u nich ve vesnici neměli vědět, že to nahlásila. *** Toho rána se Teofil Mulka vrátil z cihelny, kde pracoval jako hlídač, a šel spát, protože o synově smrti ještě nevěděl. Po několika hodinách ho rychvaldští četníci Hawran a Boj vytáhli z postele a zavedli do Polské Lutyně, do kůlny, kde se sušily hliněné hrnce. Tam mu ukázali tělo zabitého syna. Teofil hned nepochopil, na co se dívá. Ale bolestivá křeč mu svírala hrdlo stále víc, a současně mu v uších zněla Emilova slova, která často opakoval: „Pamatujte si, že se ke mně za žádných okolností nesmíte hlásit!“ A aniž by spustil oči z Emilových pootevřených úst, řekl: – Syn nebyl dlouho doma... nepoznávám ho... Nechali ho odejít. Kdyby ho v šopě drželi ještě chvíli, zoufalstvím by omdlel.
98
*** Poručík Pfeffernkorn dal Sztefkovy a Helenu odvézt na gestapo do Těšína. Kolem dvacáté druhé hodiny se s nimi Röder a Futschik vydali na tramvajovou zastávku. Cestou je dohnal unterwachmeister86 Guča s pokyny od Pfeffernkorna. Futschik si přečetl kartičku a pochopil, že nadřízený změnil rozkaz. Místo aby Sztefkovy eskortovali na gestapo, měli je někde cestou zastřelit. Četníkům se ale nechtělo v noci hledat osamělé místo a odvezli Sztefkovy do Těšína. Příštího rána Pfeffernkorn neskrýval své rozhořčení. Prozatím jim nařídil, aby našli hrobníka a zakopali tělo Emila Mulky v příkopu za továrnou. *** Uplynuly dva dny. 23. listopadu 1944 dostal Röder na výběr: buď přivede z Těšína zpátky rodinu Sztefkovu a zastřelí je všechny někde na území Lutyně, nebo to samé udělá s Teofilem Mulkou. Vybral si to druhé. O soumraku odjeli s Futschikem a Hawranem do cihelny v Záblatí. Kola nechali v kůlně, sebrali Teofila Mulku a odešli směrem k Orlové. V Porubě, nedaleko dolu „Václav“ odbočili na polní cestu. Po dvaceti krocích Futschik zvedl ruku. To bylo smluvené znamení. Zazněly výstřely a Teofil Mulka se sesul k zemi. Futschik na mrtvého vystřelil ještě z pistole. Tekla čekala na manžela celou noc. Ráno poslala Reniu do Kočendovce, jak se říkalo té části Záblatí, kde stála cihelna, aby se dozvěděla, co je s jejím mužem. V cihelně uslyšela, že večer pro Mulku přišel četník z Německé Lutyně a někam ho odvlekl. Renia běžela na lutyňskou stanici. Tam dělali překvapené... Toho dne zahlédl železničář Moczydla Sztefkovy i Helenu na nádraží v Orlové. Vystupovali s eskortou z vlaku, který přijel
86 Podstrážmistr.
99
od Těšína. Četníci Boj z Rychvaldu a Dudkow ze Suché je vedli směrem k Polské Lutyni... Krátce poté vezl jistý Karas na koňském povoze jejich zmasakrovaná těla na židovský hřbitov v Orlové. Po válce měl vypovědět, že učitel Sztefek tou dobou již nebyl na živu, Helena, i když v bezvědomí, ještě dýchala, a její matka Stefania krvácející z ran, ale při vědomí, celou cestu na hřbitov původce jejich tragédie proklínala. Dobili ji u hrobu. Za týden přišli pro Teklu. Na těšínském gestapu jí tloukli hlavou o stěnu. Jen silný cop omotaný kolem hlavy ty rány trochu mírnil, takže jí nerozbili lebku. Jen v košili a bosou ji hodili do cely a tam ji na holém betonu nechali několik dní bez jídla a pití. Týdny míjely. Koncem ledna, když už byly slyšet ozvěny fronty a většina strážníků utekla, dostala se Tekla se skupinou dalších vězňů na svobodu. Pak se fronta zastavila u Szkoczowa a Tekla řekla Reně: – Kdyby pro mě přišli, skočila bych do studny. *** Kolem půlnoci byl v různých částech Lutyně slyšet dětský pláč. Lidé říkali, že to Zosia vybíhá z domu s dvouletou Urszulkou v náručí a jako posedlá běhá po vesnici. Říkali také, že je krásná Zosia úplně zanedbaná, že se spouští s četníky, každý večer se opíjí a že v domě svých mrtvých rodičů pořádá divoké orgie. Urszulčini prarodiče z otcovy strany přišli na obec požádat, aby jim vnučku svěřili do péče. Takovým žádostem se prý vyhovovalo málokdy, ale tehdy udělali výjimku. Po válce československé bezpečnostní služby zahájily vyšetřování ve věci vyvraždění rodiny Sztefkovy a Zosiu zatkly. Z neznámých důvodů ji zanedlouho propustili a uvěznili její sestru Gertrudu, která přežila koncentrační tábor a v červnu 1945 se vrátila do Lutyně.
100 Ukázka elektronické knihy