Zatímco Salvador přemýšlel a těkal očima po okolí, já jsem o tom taky uvažovala. Nemohla jsem přestat myslet na poklad, který na mě stále čeká pár tisíc mil odtud, kde je zakopaný pod stromem, ale mít na palubě jeden nebo dva dny tyhle dva by nemělo znamenat žádnou komplikaci, aspoň mi to tak připadalo. Bude to přínosné pro všechny a taková řešení mám ráda. Od té doby, co jsem dostala Ivana, jsem se na svět dívala tro‑ chu jinak. Byl pro mě jako první doušek studené vody, když se napijete a ještě ani nevíte, že máte žízeň, ale pak pijete a pijete a nechcete přestat. Tohle rozhodnutí jsem udělala sama za sebe. A taky jsem se sama tajně rozhodla, že se vrátím domů, i kdyby mi to Rodeo zakazoval nebo vyčítal. Dlouho jsem se starala hlavně o něj a dělala to, co chtěl on. Možná bylo načase začít se starat o někoho jiného. Salvador se mi líbil. Bylo by fajn mít na palubě kamaráda. To já jsem ho chtěla. A na tom, co chci já, přece taky záleží, no ne? Přikývla jsem sama sobě na souhlas. Salvador na mě pohlédl, pak se podíval na dálnici a potom na náš autobus. „Nemusíš se zeptat táty?“ „S tím si nedělej starosti. Já si promluvím s Rodeem a ty s mámou.“ A tak se taky stalo. Salvador sice zavrtěl hlavou, ale k mámě přistoupil, odtáhl ji stranou a začal si s ní povídat, zatímco já jsem přešla k Rodeovi. „Hele, Rodeo,“ řekla jsem, „pro dva další ještě místo máme.“ Neptala jsem se, prostě jsem konstatovala. „Jaké dva další?“ „Další dva cestující,“ upřesnila jsem a ukázala palcem na dis‑ kutující dvojici. „Jedou naším směrem a mají porouchané auto.“ Rodeo otevřel pusu stejně jako Salvador, ale já šla za svým a už jsem se naučila nedovolit druhým, aby mě brzdili v rozletu. „Vím, 98
0 c
co chceš říct, ale ušetři si to. Dlužíme jim to, Rodeo. Byla jsem sama a oni mě zachránili. Před policajty.“ Rodeo sebou trhl. „Počkej, cože? Co jsi udělala? Vždyť jsme byli pryč asi čtvrt hodiny!“ Mávla jsem rukou a zavrtěla hlavou. „To teď není důležité. Důležité je, abychom jim to vrátili a pomohli jim. Je to tak správné a ty to víš.“ Vydechla jsem. „Fajn. Teď mi můžeš říct, co jsi chtěl.“ Rodeo udělal krok ke mně. Na rtech mu pohrával úsměv. „Chtěl jsem ti říct, broučínku, že po tom, co se stalo, udělám cokoli, co ode mě budeš chtít.“ Pak se usmál od ucha k uchu a já mu úsměv oplatila. „Samozřejmě, že se můžou nalodit, jestli mají odvahu to risknout. Vrátili mi mého andílka. Můžou si klidně vzít celý ten pitomý autobus, jestli chtějí.“ Slyšela jsem za sebou odkašlání a uviděla jsem Salvadora a jeho mámu, jak tam vedle sebe stojí a čekají. „Hm, mohli bychom…?“ zeptal se můj zachránce. Podívala jsem se na usmívajícího se Rodea a on přikývl. „Jo,“ souhlasil. „Určitě.“ „Budeš jim dávat otázky?“ zeptala jsem se. Rodeo pokrčil rameny. „Jasně. Ale měli bychom si pospíšit.“ Udělal krok k těm dvěma a postavil se přímo proti nim. „Takže, dámo a pane, novým spolucestujícím klademe tři otázky. Jste připraveni?“ „Asi ano…?“ odpověděl Salvador. „Dobře. Tak nejdřív, jaká je tvoje oblíbená kniha?“ „Jako fakt?“ podivil se Salvador. „Jo. Tvoje oblíbená kniha.“ Salvador se na chvíli zamyslel. „No, minulý rok jsem ve škole četl knihu Ghost od Jasona Reynoldse. Ta byla myslím vážně dost dobrá.“ „Ano!“ vykřikla jsem. „Ta kniha je úžasná!“ 99
0 c
„Fajn, řekl bych, že jsi to zvládl,“ pronesl Rodeo. „A co vy, dámo?“ Paní Vegová na vteřinu zamyšleně našpulila rty a pak odpově‑ děla: „La muerte de Artemio Cruz,“ a ještě dodala: „Napsal ji Carlos Fuentes.“ „Fuentes.“ Rodeo přikývl. „Pěkné. Další otázka: Které místo máte na celém světě nejraději?“ Tentokrát jako první odpověděla paní Vegová: „Kuchyni, když vařím se svou rodinou. Jakákoli kuchyně, pokud je tam moje rodina, je mně milá.“ Rodeo uznale zakroutil hlavou, pohlédl na zem a potom se na paní Esperanzu usmál. „Skvělá odpověď. Skvělá. A ty, Salvadore?“ Salvador si povzdechl. „Já nevím.“ Rodeo pokrčil ramenem. „Zkus to.“ „Mamá a já jsme byli na mnoha místech,“ promluvil váhavě Salvador. Podíval se na mámu, která tam v noční tmě stála a dívala se na něj, a jeho tvář zjihla. Viděla jsem to. Je zvláštní, že jemná tvář někdy vyzařuje víc síly. Salvador a jeho matka se měli velice rádi. Ta láska mluvila sama za sebe. Podíval se na Rodea a pokrčil rameny. „Myslím, že moje oblí‑ bené místo je prostě tam, kde je ona.“ Rodeo přikývl. Pomaličku. Zadíval se Salvadorovi do očí, pak pohlédl na mě a pak zase na Salvadora. Natáhl k němu ruku, Sal‑ vador ji uchopil a potřásli si. „Nemám žádné další otázky,“ pronesl Rodeo. „Pokud chcete, můžete jet s námi. Dlužíme vám to.“ „A jaká by byla ta poslední otázka?“ zeptal se Salvador a za kroutil hlavou. „Zeptal bych se tě na tvůj oblíbený sendvič.“ Salvador si odfrkl. „Jako vážně? A nezeptáte se nás, jestli třeba nejsme zločinci nebo něco takového?“
0
100
c
Ukázka elektronické knihy