mohli říct, že se estetický účinek neopírá ani tak o metaforu, jako spíše o oslabení, nenápadné zpochybnění obvyklého charakteru biblického obrazu (jaký motiv je v symbolismu od malby po operu používanější než Salome?), jež prohlubuje cizost mezi referentem a předmětem, k němuž odkazuje. Expresionismus, jehož tematický program se jeví spíš jako expozice šokujících skutečností (chtivost, násilí – zde zločinecká vášeň a znechucení, jež ji následuje), spočívá tedy v tom, že estetickým jazykem zachází s převracením kulturních odkazů, s „druhotným“ násilím, chceme-li, ale ne aby zobrazoval lidství zděšené apokalyptickými vizemi, nýbrž proto, že to tvůrce se dopouští násilí na vlastním jazyku v širokém smyslu slova (včetně kulturních odkazů a civilizačních automatismů). Otázkou zůstává, jak porozumět deformaci obrazů projevující se také v gramatice. Dobrý příklad získáváme z dalšího převodu symbolistního obrazu objevujícího se v básni v próze: Kristova koruna je čím dál těžší, krev ustavičně vypryšťuje z hlavy a usedá se kruhem jako v nádobě. Nádoba je děravá jako cedník, a z Kristovy koruny kape krev, rychlým, filmovým tempem, zalévá mu oči a sládne mu v ústech.270
Je lákavé porovnat tento text s trýznivým obrazem hlavy Ukřižovaného, pěstovaným symbolismem až do omrzení.271 Reynek se tomu vyhýbá šokujícím způsobem, neboť obraz schematizuje (Kristova hlava je jako zkamenělá: v posledních verších výše citované básně je ta Křtitelova „zmrzlá“) a hlavně s ním prostřednictvím zesilování vystupňovaným téměř k blasfémii zachází hrubě (anafory, fragmentarizace vět, hromadění sloves). Pro vyznačení vztahu mezi předmětem náhle zahlédnutým v jeho zrůdnosti – monstrózní a monstrózně zvětšené – a halucinujícím subjektem vyvedeným z míry, který ho sleduje, je třeba nalézt gramatiku, která by, aniž by se sama roztříštila, dokázala naznačit vlastní křehkost a opotřebení. Explicitní odkaz k filmové estetice, která je jenom jedním z aspektů rytmického zrychlení expresionismu272, může být vyložen jako deklarace autorova záměru přizpůsobit ráz vyjádření podívané tak vzdálené obvyklé představivosti. 270 B. Reynek: Had na sněhu, in: Spisy, s. 157. 271 Srov. Xavier Galmiche: Epiphanie. À l’origine de l’image poétique dans l’œuvre de Bohuslav Reynek, in: L’œuvre de Bohuslav Reynek. Une éclaircie au loin…, ed. Annick Auzimour – Lenka Froulíková, Grenoble: Centre d’Études slaves contemporaines de l’Université Stendhal 2000, s. 105–115. 272 Viz Silvio Vietta: Akzeleriertes Tempo, die Massmedien und ihr Einfluss auf den Expressionismus, in: Expressionismus, ed. Silvio Vietta – Hans-Georg Kempler, 5. vyd., Munich: Wilhelm Fink Verlag 1994, s. 110–123.
98
„Jiné ozvláštnění“ české expresionistické literatury
BÁSNICKÁ NESTŘÍDMOST Mohli bychom zkoumat díla „představitelů“ českého literárního expresionismu a nad každým si klást odlišnou básnickou otázku. Například románové dílo Jaroslava Durycha je příznačné vzrušenou pozorností zaměřenou na obrysy předmětů, která vynikne nutkavým opakováním některých slov, zejména přídavných jmen. Jejich funkce pak už nespočívá v pojmenování, ale ve formálním sdělení, že se vypravěč zaměřil na nejpřeludnější stránky popisované skutečnosti a zároveň naznačuje svůj mrákotný stav. Zmnožování nepochybně protivných odboček, jež zpomalují zápletku více či méně vhodnými vstupy vypravěče v textech Jakuba Demla a rozvracejí vyprávění, je příznačné pro pokus deformovat systém označování, který chceme-li si hrát se slovy, oživuje odcizení subjektu prostřednictvím zkřivení komunikace. Aniž bychom radikálně zpochybnili tento básnický projekt, expresionističtí autoři spatřovali každý po svém vinu v některé z jazykových kategorií. Toto „jiné“ ozvláštnění je možná o to účinnější, že je aktivní, aniž by radikálně svalovalo vinu na průhlednost společného kódu reprezentace (mimesis, jazyková souvislost) a v próze na způsoby vyprávění (zápletka, „charaktery“ atd.). Naopak – šíří trhliny v těchto obrazech, které se jinak zvyklostem nevymykají: čtenáře překvapují zející otvory tam, kde sémantické vztahy přestávají fungovat. Tato strategie „opotřebování“ gramatiky je o to záludnější, že „v tichosti“ připravuje zářez, který obraz zákeřně rozloží.
„Jiné ozvláštnění“ české expresionistické literatury
Přeložil Lukáš Prokop
99
ALTERNATIVNÍ SPIRITUALITA JAKO ČESKÁ TRADICE (2019)
SEKULARIZACE A PONORNÁ ŘEKA KATOLICISMU Milovníci rychlokvašné psychosociologie národů často významně opakují frázi, že české země jsou „nejsekularizovanější oblast Evropy“. Jak neochvějný je však tento stereotyp, podrobíme-li ho důkladnější analýze? Česká kultura se bezpochyby s procesem sekularizace do velké míry identifikovala, jeho předzvěst spatřovala obecně v protestantismu a specifičtěji v jeho místním výhonku, husitství, kterému byl od období národního obrození přisuzován nadměrný význam. Česká společnost tak představuje emblematický předmět pro studium sekularizace, jako procesu s politickými, sociologickými i kulturními rozměry. Nelze nicméně říct, že by zde kritické myšlení (nedůvěra vůči klerikalismu, tradice „mikro-církví“, neřkuli sekt, otevřenost ke vzájemné diskusi mezi jednotlivými instancemi lidské mens: vírou, psyché a ratiem) zcela odstranilo žízeň po metafyzice, spíše ji přenastavilo směrem k hledání pravdy; všem zmíněným aspektům navzdory mělo stále na mysli, že tváří v tvář tajemství nezbývá rozumu než se uskromňovat. Zásadní moment této reflexe se v místních intelektuálních dějinách odehrál kolem milníku roku 1900: spočíval v diskusi o možnosti bezkonfesijní spirituality. V této době hlubokého zpochybňování legitimity církví ve věci zasahování do rozhodnutí politické moci se začaly množit příklady originálního experimentování se syntézou duchovnosti – za všechny lze zmínit rozvoj „mystického synkretismu“ a jednoho z jeho nejcharakterističtějších představitelů v Čechách, Františka Bílka, pod vlivem díla Velcí zasvěcenci Francouze Edouarda Schurého z roku 1889. Česká kultura tedy odkryla zákruty lehkověrnosti a licoměrnosti, ale aniž by proto upírala své místo zdrojům ducha – celého ducha. Mezi její paradoxy patří i to, že svým antidogmatismem přispěla k rozkvětu spirituality intimnosti a vědomí posvátna – byť tím, že o nich mlčela.
100
Alternativní spiritualita jako česká tradice
Ukázka elektronické knihy