Peters11-zlom.qxd18.1.202420:16Stránka97
„Jak starý je asi ten tvůj raněný?“ zeptal se Cadfael, teď už mnohem klidnější, když se vzdálili od všech, kdo by je mohli zaslechnout. „Docela mladý,“ tiše vydechla. „O něco starší než já. A určitě ho pronásledují! Má mě samozřejmě za chlapce. Dala jsem mu napít z láhve, a řekl mi Ganyméde…“ Kdo by si něco takového pomyslel, uvažoval Cadfael, když před ní spěchal do chaty, bude to asi nějaký vzdělaný mládenec. „Tak tedy Ganyméde,“ řekl a dal jí do rukou svitek plátna, přikrývku a nádobku balzámu. „Pěkně to podrž a já zatím naplním tuhle lahvičku a pohledám něco k snědku. Chviličku tady na mě počkej a pak půjdeme. Cestou mi můžeš povědět, co ses o tom chlapci dověděla, protože jak přejdeme silnici, už nás nikdo neuslyší.“ Když se Godith cestou uklidnila, horlivě mu vypověděla všechno, co mu za světla dost dobře říct nemohla. Nebyla ještě tma, jenom jemné nezřetelné šero, v němž jeden druhého jasně viděli, ale bez barev. „Je tam husté křoví. Slyšela jsem ho, jak se pohnul a zaúpěl, a šla jsem se tam podívat. Vypadá jako mladík z urozené rodiny, nějaký zeman. Ano, mluvil se mnou, ale nic mi neřekl, připadalo mi, že se domlouvám s umanutým děckem. Byl hrozně zesláblý, záda a paži měl zakrvácené, a přitom jenom žertoval… Ale důvěřoval mi, pochopil, že ho nezradím.“ Poskakovala vedle Cadfaela po vysokém strništi, kam budou brzy nahnány z opatství na pastvu ovce a pohnojí svým trusem pole. „Dala jsem mu všechno jídlo, co jsem měla, a řekla mu, aby klidně ležel, že hned po setmění přivedu pomoc.“ „Jsme už blízko. Běž první, tebe pozná.“
97
Peters11-zlom.qxd18.1.202420:16Stránka98
Slunce ještě nezapadlo, a přitom již svítily hvězdy, krásným srpnovým svitem. Godith s Cadfaelem již přivykli tomu zvláštnímu světlu, jež je teď bude ještě dvě hodiny provázet a skrývat jak závojem před cizími lidmi. Godith se celou cestu přes strniště držela Cadfaela za ruku jako dítě, ale teď se ho pustila a vykročila k nízkému řídkému křoví. Po jejich levici, pouhých pár kroků od nich, plynula řeka, temná a tichá, a jen tu a tam proniklo tichem zašplíchnutí podobné téměř neslyšnému tlukotu srdce, a na hladině cosi stříbrně zajiskřilo, jak se tam točil vír. „Pst! To jsem já – Ganyméd. A náš společný přítel!“ V hloubi šera se pohnula o něco tmavší postava a objevil se bledý oválný obličej a rozcuchané, skoro stejně světlé vlasy. V trávě se vzepřela ruka, jak se neznámý, kterého viděli jenom matně, snažil posadit. Zlomenou ruku nemá, pomyslel si Cadfael spokojeně. Mládenec bolestně dýchal a bylo jasné, že tělo má celé strnulé a rozbolavělé, ale životu nebezpečné zranění neutrpěl. Promluvil tiše a tlumeně: „Přátele teď opravdu potřebuju, chlapče…“ Cadfael vedle mladíka poklekl a opřel si ho o rameno. „Ještě než vás někam přeneseme, tak mi nejdřív povězte, co se vám vlastně stalo? Jak se tak na vás dívám, zlomeného nemáte nic.“ Chvíli přejížděl rukama po mladíkově trupu, pažích a nohou a pak spokojeně zamručel. „Mám jenom nějaké šrámy,“ vypravil ze sebe těžce mladík a i pod Cadfaelovým obratným dotekem bolestně sykl. „Ztratil jsem hodně krve a málem mě podle ní našli, ale naštěstí to bylo v řece… A napůl jsem se utopil… určitě mysleli, že jsem se utopil docela.“ S úlevou vzdychl, když cítil, jak zkušeně ho Cadfael ošetřuje.
98
Peters11-zlom.qxd18.1.202420:16Stránka99
„Jen co se najíte a napijete vína, budete mít zas krve dost. Můžete vstát a kousek jít?“ „Ano,“ odpověděl pacient odhodlaně, ale když to chtěl s jejich pomocí dokázat, málem je oba strhl k zemi. „Tak takhle to nepůjde, musíme na to šikovněji. Podržte se mě a postavte se za mě. Tak, a teď se mě chytněte kolem krku…“ Mládenec byl vysoký, ale moc nevážil. Cadfael se předklonil, zaklesl pevné paže pod štíhlá svalnatá stehna a klidně si zvedl celou tu tíhu na pevná záda. Mladíkův oděv byl stále ještě vlhce cítit po řece. „Jsem moc těžký,“ namítal mladík chabě. „Měl jsem spíš jít po svých…“ „Uděláte, co vám řeknu, a žádné odmlouvání. Godriku, ty běž napřed a podívej se, jestli kolem nikdo není.“ Ke stínu u mlýna to bylo jenom kousek. Budova se temně odrážela proti ještě dost světlé obloze a na velkém mlýnském kole, poháněném spodní vodou, byly tu a tam znát mezery jako chybějící zuby. Godith ztěžka otevřela nakloněné dveře a tápavě vešla před oběma muži do šera. Úzkými štěrbinami v podlahových prknech po své levici zahlédla ubíhající záblesky řeky, která rychle proudila pod nimi. I za tohoto horkého suchého léta, kdy hladina řeky ležela níž než v jiných letech, proudil Severn rychle a klidně. „Někde u protější zdi bude složená spousta suchých pytlů,“ zadýchaně se ozval Cadfael za dívčinými zády. „Zkus jít kolem zdi a najít je.“ Pod nohama měli prašnou šustící vrstvu plev z loňské sklizně, z níž stoupal jemný prášek a štípal je v nose. Godith našla po hmatu kout a pytle rozložené do tvaru silného pohodlného slamníku, dva z nich složené nahoře jako podušky. „A teď popadni toho nohatého čápa pod paží a pomoz mi
99
Ukázka elektronické knihy