Stabenow10-zlom.qxd23.1.202418:39Stránka98
* O hodinu později byl osprchovaný, oholený a najedený. Namazal si sendvič burákovým máslem a hroznovým džemem. Uvařil si kávu a natáhl se na levou horní palandu, aby si ji v klidu vypil. Což taky udělal a přečetl deset stránek nejnovějšího thrilleru Johna Grishama, aniž by si z toho uvědomoval jediné slovo, a nakonec zhasl světlo. Za hodinu a půl ho znovu rozsvítil. Na to, aby odpočíval, byl příliš fyzicky vyčerpaný – takovou dřinu nezažil od dob tréninku v policejní akademii – a taky mu moc nepomáhal fakt, že herc právě roloval k hangáru. Hluboko posazený, dunivý zvuk jeho motorů rozvibroval plechovou střechu. A taky ta postel byla strašně krátká a bylo moc světla. Slunce sice vyjde až v půl šesté, ale v tuhle roční dobu nikdy úplná tma nebyla a na oknech chyběly závěsy, nicméně byla natolik špinavá, že většinu světla nepropustila. A taky mu nepomáhal ani fakt, že žena, kterou viděl naposledy před deseti měsíci, potlučenou a krvácející, jak v náruči kolébá tělo mrtvého milence, pracovala v tuhle chvíli třicet metrů od něj očividně celá, při smyslech a po všech stránkách v pořádku navzdory obavám rodiny a přátel. Vůbec netušil, proč by ho to mělo vytáčet ještě víc, než už byl, ale vytáčelo ho to a on to s radostí přijal. Dokud ke svému vzteku nezjistil, že má erekci. Kurvadrát. „Kde jsi byl, když jsem tě potřeboval?“ zeptal se zostra s pohledem upřeným do rozkroku. „Kde jsi byl, když jsem měl v kanceláři Carrollovou? Kde jsi byl během letu sem? Kde jsi byl v té zatracené Aljašské geografické společnosti?“ 98
Stabenow10-zlom.qxd23.1.202418:39Stránka99
K čertu s tím. Seskočil na podlahu, spěšně se oblékl a práskl za sebou dveřmi, aniž by věděl, kam vůbec jde. Kate právě do hercula nakládala paletu s uvázaným tělem. Obluda spala s čenichem pod ocasem na koberci před kanceláří. Jim využil hluku herculových motorů a bez povšimnutí kolem nich proklouzl. Neoznačená, a podle trávy rostoucí ve vyjetých kolejích a občasných výmolů, do nichž prosakovala voda z všudypřítomné bažiny, taky málo využívaná štěrková cesta ho vedla kolem jezera, jež sloužilo jako základna vodních letounů. Vypadala zanedbaně a opuštěně. Přesně se hodila k jeho náladě, a tak se po ní vydal, aby si protáhl nohy. Po celém dni tvrdé práce bylo fajn pohybovat se bez ohýbání, pokládání či zvedání těžkých břemen nebo neustálé snahy vyhnout se vysokozdvižnému vozíku, protože Bairdovy manévry se vůbec nedaly předvídat. Obloha měla světle fialovou barvu charakteristickou pro polární den v jižnější zeměpisné šířce, kde slunce na několik hodin skutečně zapadalo. Horizont se táhl do nekonečna. Člověka zvyklého na to, že hory zabírají značnou část oblohy, to dost znervózňovalo. Minul malý shluk olší a osamělou vrbu. Pak už se všude kolem rozprostírala jen vysoká tráva, tedy tam, kde nebylo jezero, močál nebo říčka vlévající se do jiné či do Kuskokwimu. Jak se jmenovala ta nemoc, kdy se člověk bojí vyjít z domu? Vzpomínal si, jak jednou četl příběh o ženě, která jednadvacet let neopustila svůj dům. Dali tomu jméno, vedli rozhovory s doktory, znělo to řecky – agorafobie, to bylo ono. Proč agorafobie? Agora byla centrem společenského života ve starověkých Athénách. To léto po promoci procestoval Evropu, byl to 99
Stabenow10-zlom.qxd23.1.202418:39Stránka100
dárek od rodičů, kterým se ulevilo, že jejich syn vystudoval, aniž by k dalším výdajům museli připočíst výživné na jeho děti. Na řecké ženy vzpomínal s láskou. V jednu chvíli se člověk díval na sochu vysochanou před dvěma tisíci lety a o okamžik později jste se dívali na ženu, která by pro ni mohla stát modelem, jak prochází ulicí s tou úchvatnou helénskou arogancí, která říkala: My stavěli Parthenón, když vy jste ještě vysekávali z pazourku hroty k šípům, na to nezapomínej. A řecké ženy si tuhle svoji aroganci braly s sebou do postele, kde říkala: No dobře, tak mi ukaž, co umíš. A Jim to při každé příležitosti milerád ukazoval. Ano, na řeckých ženách bylo něco výjimečného, speciálního, bonusového. To se samozřejmě dalo říct i o více než několika aljašských ženách. Okamžitě si vzpomněl na nálož dynamitu ve sto dvaapadesáticentimetrovém balení, které se právě nacházelo na letišti, a zakopl o kámen vystupující ze štěrkové vozovky. Znovu chytil rovnováhu a zaklel. Z trávou porostlého pahorku půl metru po jeho pravici vystřelila husa, neidentifikovaný druh, a naštvaně kejhala. Když si Jim znovu nahodil srdce, pokračoval dál. Pomalu, ale jistě nechal ruch a shon letiště za sebou, a proto ho podráždilo, když poblíž uslyšel jakýsi letoun. To letadlo uviděl vzápětí – malé, jednomotorové, měl dojem, že je to cub, ačkoli motor zněl slabě. Bylo červené s bílými nápisy, a zatímco ho sledoval, vyletělo nahoru, zastavilo se, naklonilo se na jedno křídlo a krátce spirálovitě kleslo, vyrovnalo se a znovu zrychlilo, aby mohlo nabrat výšku. Jimovi se to nelíbilo. Na akrobacii nebylo v noci dost světla, a to ani v Beringu v červenci. Ten pilot si koledoval o průšvih. 100
Ukázka elektronické knihy