KAPITOLA 13
V
neděli ráno mě probudí zvonění telefonu v přízemí. Než vylezu z postele, zapřemýšlím o tom, kolik mi do temného měsíce zbývá času: jenom tři dny. Tři dny, tři dny, říkám si při každém kroku dolů po schodech. Spěchám do kuchyně a zvedám ze stojánku náš prastarý tele fon. (Máme i starý záznamník – vše po neznámém dávném maji teli domu.) Volá Germ. Je zadýchaná a slova ze sebe rychle chrlí. „Moc mě mrzí, že jsem ti včera nezavolala. Když jsem po fotbale přišla domů, snažila jsem se mámu přesvědčit, že duchové existují, a řekla jsem jí, že jsme si s několika z nich včera večer povídaly. Ale ona si teď myslí, že mám záchvaty. Našla si to na zdravotnickém webu, píšou tam, že když máš záchvat, tak halu cinuješ. Takže mě teď nepustí z domu. Teda kromě dnešního večera, protože je podzimní slavnost. Řekla, že ti nesmím volat, jelikož si jen vzájemně nasazujeme brouky do hlavy. Myslí si, že teď volám Bibi.“ „Ty smíš Bibi volat?“ vyhrknu ublíženěji, než bych chtěla. Mám pocit, jako by mě Germina máma zradila. Germ se na vteřinu odmlčí. „Kvůli té podzimní slavnosti. Musíme to na dnešní večer doladit. Myslíš, že…“ váhá. „Myslíš, že bys mohla přijít?“
• 98 •
• zlodějka vzpomínek • „Cože?“ zeptám se. Úplně mi vypadlo z hlavy, že jsem slíbila se zúčastnit. Germ je zase na chvíli zticha. „Já vím, já vím, je opravdu šílené se na to ptát, když se děje tohle všechno. Je to prostě… Nemůžu z toho vycouvat kvůli Bibi a… bude to katastrofa a já se znemožním. Ale vím, že ve srovnání s tím vším to není nic hrozného. Uvědomuju si to.“ Ještě nikdy jsem neslyšela, aby její hlas zněl tak rozrušeně. Včera večer ty duchy zvládla s relativním klidem, a teď se jí třese hlas strachem. Jsem trochu zklamaná, že Germ to vystoupení tolik prožívá. A pak mě napadne: Jestli tam nebudu, abych Germ utěšila, až se znemožní, což je dost pravděpodobné, kdo to udělá? „Přijdu,“ odpovím a snažím se, aby v mém hlase nebylo znát zklamání. „Samozřejmě.“ Skoro slyším, jak na druhém konci vydechne úlevou. „Díky, Rosie.“ Odmlčí se. „Včera jsem na internetu vyhledala spoustu informací o čarodějcích, čarodějnictví a podobných věcech. Ale odlišit pravdu od výmyslů je nemožné. Ve spoustě knih se píše, že čarodějci nelétají. A četla jsem hodně o salemských čaroděj nických procesech – vypadá to, že se lidi tehdy báli žen, které si dělaly, co chtěly. Budu hledat dál.“ V pozadí slyším zprávy, které má Germ pořád zapnuté, a pak zvonek u dveří. „Uf, to je Bibi. Moje alibi je prozrazeno – musím jít.“ A zavěsí, než se rozloučí. Chvíli tam sedím a užírám se žárlivostí, kterou nemám ráda a chtěla bych ji necítit. Dej se dohromady, miláčku, říkám si. A pak se podívám na hodiny. Už je skoro jedenáct.
• 99 •
jodi lynn andersonová
••• Odpoledne sednu na kolo a jedu sama do nemocnice, v dešti, na sobě širokou pláštěnku, kterou jsem si půjčila od mámy, protože žádnou nemám. Pod pláštěnkou mám svítilnu Lumos pro štěstí. Sjíždím z rampy, kde jsem vždycky viděla zchátralou ceduli s nápisem SAINT IGNAT SPITA, a sjíždím na lesní cestu. Je opuštěná a já si znovu přeju, aby se mnou byla Germ, pro tože díky ní se vždycky cítím aspoň o tři čtvrtiny statečnější, ale vzchopím se a šlapu dál. Vždycky když se Germ bojí, říká, že myslí na gumové medvídky s kečupem, což je tak nechutné, že jí to pomáhá. Ale na mě to nezabírá. V tlumeném světle pošmourného dne žasnu nad osamělostí a prázdnotou tohoto místa. Když mě sem máma přišla porodit, muselo jí to připadat, jako by se šla schovat až na samý konec světa. Šlapu dál a dál a vypadá to, že tady už nic není, až do chvíle, kdy se přede mnou v zatáčce vynoří z lesa nemocnice. Přibrzdím a zalapám po dechu. Nedivím se tomu, co říkal Homér: že tohle je slepá ulička. Budova stojí uprostřed mýtiny vysekané z okolního lesa, její stěny jsou rozeklané a rozpadlé jako staré zuby. Vypadá, jako by ji někdo zapálil – po bílém kameni se hadovitě táhnou černé šmouhy. Je pokrytá břečťanem a mechem a dveře má zatarasené žlutou páskou, i když její větší část leží podél podesty, odlepená a stržená. Nemocnici obklopuje zarostlý palouk, který kdysi musel být krásným trávníkem. Několik jejích oken je zatluče ných překližkou. Na jednom z nich visí oznámení o vystěhování. Ve vlhku všude vyrostly houby. Zde mě tedy zachránilo nějaké tajemství. Přála bych si, aby místo mohlo sdílet vzpomínky stejně jako lidé. Zajímalo by mě,
• 100 • Ukázka elektronické knihy