výpravě,“ odpověděl.
„Jdeme totiž
do
Moudrého lesa
pro
bylinku,“ dodala Všetečka. „Jdou na výpravu,“ řekl jeden ze skřítků. „Jdou na výpravu,“ řekl druhý. A třetí řekl to stejné. „To je nadělení,“ prohlásil Diblík, kterému došlo, že povídat si se třemi skřítky bude asi těžké. „A kam máte namířeno vy?“ zeptala se Všetečka a rychle dodala, „a odpovězte pouze jeden.“ Skřítci se na sebe podívali a potom jeden z nich promluvil: „My cestujeme a hledáme blyštivé věci a domečky, ve kterých bychom mohli bydlet.“ „Vy jste straky?“ zeptal se opatrně Diblík. „Ne, nejsme,“ vyhrkl jeden ze skřítků. „Straky my nemáme rádi, protože kradou věci,“ odpověděl skřítek
uprostřed.
Diblík
si
oddychl.
„Neviděli
jste
něco
blyštivého,“ zeptal se skřítek, který se celý třepal na to, až bude moct promluvit. „Něco jsme viděli,“ řekla Všetečka, „ale tam jít nemůžete. Žijí tam šílení malí lidé, kteří by vám ublížili.“ „Právě jsme z toho místa utekli,“ řekl Diblík. Skřítci se začali smát. „Ale my umíme být neviditelní,“ prohlásil jeden z nich. „Být skřítkem je strašně nebezpečné, každý vás chce chytit,“ dodal druhý. „O nás se nebojte.“ Diblík a Všetečka se na sebe smutně podívali. Skřítci najednou začali mluvit jeden přes druhého a Diblík jim nerozuměl. Najednou naskákali do trávy, odkud Všetečka s Diblíkem vylezli, a byli pryč. „Snad to město nikdy nenajdou,“ řekla smutně Všetečka. Diblík se zhluboka nadechl. „Půjdeme dál.“ O několik okamžiků později, když překonali kopec, který před nimi vyrostl, uviděli v dálce zvláštní duhový mráček. Mlha v něm byla průhledná a tak je napadlo, že by se vydali trochu blíž. „Musíme být opatrnější než posledně,“ navrhoval Diblík. Všetečka s jeho návrhem 98
samozřejmě souhlasila a oba se pomalu přiblížili k duhovému mráčku. Jaké to však pro ně bylo překvapení, když zjistili, že čím blíže jsou mráčku, tím hůře vidí. Najednou mráček zhoustl. „Vítejte v Duhovém městě, poutníci,“ pronesla malá oranžová kostička, která se právě vyloupla jakoby odnikud. „Odkud jste a jakou jste měli cestu?“ vyhrkla ze sebe další, tentokráte zelená kostička. „Já jsem Všetečka a tohle je Diblík,“ odpověděla Všetečka. „Cestujeme do dalekého Moudrého lesa, kde bychom mohli najít bylinku, kterou potřebujeme.“ Kostičky se na sebe nechápavě podívaly. „Co je tohle za místo a proč je tu tolik barev?“ zeptal se neomaleně Diblík. Zelená kostička se k němu otočila. „Tohle je Duhové město,“ odpověděla. „Ale nebylo tomu tak vždy,“ pronesla oranžová. „Pojďte, ukážeme vám to tu,“ pobídla Diblíka a Všetečku zelená. „Kdysi dávno jsme se jmenovali Mozaikové město,“ vysvětlovala zelená, „ale od chvíle kdy nás před mnoha lety navštívil jeden starý pán, se vše změnilo.“ Diblík a Všetečka následovali kostičky a ty mluvily jedna přes druhou. „Kdysi dávno zde existovala obrovská mozaika. Kostičky v ní tvořily dokonalé páry a společně vytvářely onu mozaiku. Každá barevná kostička k sobě měla druhou, která byla jejím pravým opakem. Žilo se nám tady dobře a náš obrázek byl pevný. Nijak se neměnil. Dokonalé Mozaikové město. Až jednou nás navštívil starý pán. Byl to veselý člověk. Po dobu, co tu s námi žil, jsme si užily mnoho legrace, ale musíme také uznat, že od jeho příchodu už nebylo nic jako dřív. Víte, jednou večer při oslavě ho napadlo, že by kostičky v našem městě mohly tvořit místo rozdílných
99
dvojic dvojice stejné. Bílá se tedy místo s černou začala kamarádit s bílou a oranžová s oranžovou. To, co z počátku začalo jako neškodná hra, přešlo v něco, co ani nedokážeme popsat. Najednou se nám mozaika, která byla mnoho let neměnná, začala rozpadat v cosi stejnorodého. Najednou bylo tam moc zelené a tam moc červené a nikdo nevěděl, co s tím. Začaly jsme se kvůli tomu hádat. Byly kostičky, které tvrdily, že se musí vše vrátit do normálu. Do stavu před tím, než k nám starý pán přišel. Ale ten hned další den ráno zmizel a mi nevěděly, co dělat. Mnoho let jsme se dohadovaly. U některých to došlo tak daleko, že zešílely a začaly jiné kostky nenávidět. Nakonec se z nás stalo tohle. Místo pevného obrázku tvoříme pouze pomíjivý obláček duhy, který je nestabilní a nedokáže si s ničím poradit.“ Obě kostičky posmutněly. „Na šílenství je nejlepší odvar z pokory mnoholeté,“ prohlásil Diblík se vztyčeným prstem, jako by byl nějaký pan učitel. Kostky vykulily oči a Všetečka se usmála. „Právě pro tuhle bylinku cestujeme daleko do Moudrého lesa. Až jí najdeme, vezmeme trochu i pro vás,“ řekla Všetečka. „A to nám pomůže?“ udivovala se oranžová kostička. „Ano,“ řekl Diblík. „I mě zachránila.“ Oba se společně s kostkami vydali do středu duhového obláčku, kde si dlouho do noci společně s dalšími příchozími povídali o své cestě. Vyprávěli o tom, jak Diblík onemocněl a jak kvůli tomu začala jejich výprava, o tom, jak navštívili království a jak pluli přes moře, a o tom, jak se setkali s malými lidmi. Kostičky poslouchaly a nevěřícně hleděly, protože přes svůj smyšlený problém s orientací neměly ani ponětí, jak velký je svět okolo nich. 100 Ukázka elektronické knihy