základní témata klíčová pro identitu Ruchu filosofického, a představit tím částečně povahu filosofické diskuse první republiky, na které se autoři Ruchu podíleli a kterou toho času spoluutvářeli.1
HLEDÁNÍ NOVÉ FILOSOFIE Důvodem založení nového časopisu byla potřeba diskuse a hledání nových forem filosofie. Autoři se snažili nacházet a formulovat způsob, jak adekvátně zachytit filosoficky podstatné, aniž by museli přistoupit k nějaké formě metodologické redukce, za níž považovali positivismus. Potřebu nové filosofie kladli do souvislosti s proměnou doby, zkušeností a potřeb moderního člověka.2 O podobě nové filosofie vyjednávali napříč příspěvky a jejich tematickými zaměřeními v rozhovoru s širokou vědeckou obcí. Programový ráz touhy po nové filosofii dokládá úvodní článek prvního čísla Vláda demokracie ve filosofii, nakladatele a šéfredaktora listu Ferdinanda Pelikána.3 Pelikán vytyčuje, jakým příspěvkům bude časopis poskytovat prostor a jakým tématům se bude věnovat, obojí spojuje v termínu praktická filosofie. Nemíní tím ovšem filosofii praxe, nýbrž orientaci příspěvků na zkušenost a reflexi toho, že filosofie ve zkušenosti pramení. Není možné se při poznávání oprostit od zkušenosti a nárokovat si nějakou univerzální vědu platnou i mimo zkušenost, respektive konstruovat poznatky mimo zkušenost. Zkušenost naopak podobu vědy a poznání podmiňuje, a proto je třeba brát ji vážně ve všech jejích ohledech, a to i v těch nepoznaných. Praktická filosofie namísto popisu zkušenosti reflektuje možnosti a předpoklady poznání a respektuje všechny ohledy, které se na konstrukci poznání (zakotveného ve zkušenosti) podílí. Každý reálný popis, deklaruje Pelikán, ovlivňují individuální vlohy, zájmy, více i méně nahodilé dispozice člověka a filosofie musí přiznat, že je perspektivní. Právě tato perspektivita – určená například společenskými, individuálními ohledy, názory, vírou, přesvědčením – se má stát nově filosoficky význačnou a nemá být odmítána jako nevědecká. Již z principu taková filosofie působí vůči positivismu nevědeckým a nahodilým dojmem, ačkoliv právě positivismus představuje zpočátku jediný pevný bod, od něhož příspěvky vycházejí, vůči němuž se vymezují, a formulují tím – byť zprvu negativně – možnosti nové filosofie. 1
2
3
Kompletní výčet příspěvků Ruchu filosofického nalezneme v Olga Jirásková: Soupis příspěvků v českých filosofických časopisech 20. století, 2. díl. Praha: Filosofia 2008, s. 1–134. Textovou analýzu uspořádanou dle autorů v diplomové práci Monika Michálková: Obsahová analýza českých filosofických časopisů první poloviny dvacátého století, České Budějovice 2014. „Válečné události nám ukázaly nápadně, jakou moc mají city, vášně a přání na průběh lidského myšlení. Lidstvo rozestoupilo se na dva tábory a stranická zaujatost nasadila každému jednotlivci na oči brýle mámení…“ Vilém Forster: Předpojaté myšlení, Ruch filosofický 1 (1920–1921), s. 100. Srov. Ferdinand Pelikán: Vláda filosofie v demokracii, Ruch filosofický 1 (1920–1921), s. 1–5.
– 98 –
Nová filosofická perspektiva formující se v Ruchu není filosofie empirická,4 redukcionistická,5 probabilistická,6 relativistická ani nominalistická. V žádném případě pak není positivistická. Byť nemá žádnou svou positivní formu a není ani explicitním předmětem mnoha příspěvků,7 v jejich naprosté většině tvoří východisko ovlivňující charakter každé další tematizace.
SPOLEČNÉ VÝCHODISKO Základem nové filosofie jako výchozí myšlenkové pozice Ruchu byl specificky pojatý vztah k transcendentnu, v dobovém diskursu označovaný jako idea lismus.8 Protože jeho specifičnost byla vymezena jen vůči postoji k transcendentnu ze strany positivismu, mohl být záběr takového idealismu velmi široký. V zásadě však představoval přesvědčení, že poznání se zakládá na apriorních předpokladech, které nejsou objektivní součástí zkušenosti, nicméně zkušenost přímo ovlivňují a formují. Hledání těchto předpokladů poznání, základu zkušenosti, představovalo hlavní cíl idealistů. Tematizace tohoto zdroje byla do značné míry také tím novým, co do filosofie autoři Ruchu vnášeli. Autoři přitom svůj postoj interpretovali jako filosoficky tradiční. Apriorní předpoklady poznání artikulovali jako základní téma tradičního filosofického postoje, jehož tradici rozvíjejí, a v textech se často vraceli k autorům jako Platón,9 Plótínos,10 Kant, Leibniz,11 Schopenhauer, Nietzsche,12 které označovali za své předchůdce, na jejichž tradici navazují. Ovšemže takto zeširoka pojatý idealismus měl mnoho podob. Tou nejvýznamnější byl kantismus, postoj zaměřený na výzkum apriorních forem poznání. Vycházel od Kanta jako autora, podle kterého formy prostoru 4
Positivisté tvrdí, že „my sami prý si nemůžeme vytvořiti nějakých nových představ, nýbrž jen představy z počitku vzniklé analysovati, kombinovati apod.“ Vladimír Hoppe: Poznámky k Šerackého knize, Ruch filosofický 1 (1920–1921), s. 19. 5 „Jak naivní jsou podobné domněnky, a jak primitivní psychologii dávají vznikati! Duch jest takto přesně fungujícím mechanismem…“ Ibid. 6 „[…] nechává pojem života vůbec nedefinován […], zacházeje s ním jako se známou neznámou…“ Jeel.: Čádova etika individuální, Ruch filosofický 1 (1920–1921), s. 65. 7 Např. Ferdinand Pelikán: Boj za svobodu české filosofie v prvé polovině 19. století, Ruch filosofický 5 (1925), s. 65–84, 129–144, 283–288. 8 Albína Dratvová: Dvacet let proti proudu, Ruch filosofický 12 (1939), s. 218 (původně v Národní listy 79, č. 180 (2. 7. 1939), s. 10 [pozn. editora]). 9 Ferdinand Pelikán: Platón a česká filosofie, Ruch filosofický 2 (1922), s. 1–7; František Novotný: Platón a náboženství, Ruch filosofický 2 (1922), s. 8–16; Platón, filosofie a mládí, Ruch filosofický 7 (1928), s. 1–7; Kopal – Stěhule: Studie o Platónovi, Ruch filosofický 9 (1931–1932), s. 76–81, 142–160; Ferdinand Pelikán: Platón či Plótínos, Ruch filosofický 9 (1931–1932), s. 34–36, 49–53. 10 Karel Svoboda: Plótínova estetika, Ruch filosofický 5 (1925), s. 90–96. 11 Karel Vorovka: Monadismus v současné filosofii, Ruch filosofický 5 (1925), s. 84–89; Emanuel Čapek: Perception u Leibnize, Ruch filosofický 7 (1928), s. 297–299. 12 Karel Svoboda: Nietzschovo „Zrození tragédie“, Ruch filosofický 3 (1923), s. 171–176; O. Černý: Konstrukce Nietzschovy estetiky, Ruch filosofický 8 (1929), s. 246–268 a 9 (1931–1932), s. 125–129. Filosofii života, respektive Nietzschův a Schopenhauerův voluntarismus reflektovalo mnoho příspěvků, viz například níže všechny ukázky vybrané z Ruchu. SPORY O POVAHU ČESKÉ FILOSOFIE NA STRÁNKÁCH RUCHU FILOSOFICKÉHO – 99 –
a času, stejně jako ústřední rozvažovací kategorie, mají své místo před lidskou zkušeností, tedy že je člověk zkušeností nezískává, naopak že ony zkušenost formují. Poznané jsoucí je potom jen jakýmsi výsledkem komplexní syntézy subjektu, nikoliv výsledkem působení předmětu na pasivního receptora. Poznaný předmět neobstojí sám o sobě, respektive není v tomto ohledu ani zajímavý. Zajímavé se v této perspektivě stávají struktury poznávání, pravidelnosti v poznávacím procesu, interakce poznávajícího a poznaného, dedukce o subjektivitě jako protipólu objektivního světa. Autoři Ruchu zaměření na tato témata se v příspěvcích často odvolávali na dílo Františka Mareše, který prací Idealismus a realismus v přírodní vědě (1901) v českém prostředí otevřel diskusi nazvanou spor o Kanta.13 Marešovy argumenty v tematizaci poznávaného přebírali, anebo rozvíjeli po svém.14 Častěji se však vraceli přímo ke Kantovi a tematizací jeho argumentů dokazovali transcendentální základ zkušenosti.15 Klíčové pro ně bylo, že prostý popis skutečnosti zdaleka poznání nevyčerpává a že pravé filosofické poznání směřuje spíše k apriorním formám podstatným pro zjevování jsoucího. Apriorismus noetických forem však v Ruchu představoval jen jeden způsob argumentace transcendentního založení zkušenosti. Jinou jeho podobou byl vitalismus, směr ukotvený v pojmu života. Již Mareš s tímto pojmem pracoval ve smyslu drieschovského vitalismu živých forem a argumentačně jej rozvinul do přesvědčení o metafysickém základu života. Autoři Ruchu vitalismus rozvíjeli jako názor, že zkušenost člověka zakládá výchozí síla, mohutnost života, která se řídí svébytnými zákonitostmi, případně má iracionální povahu. Ač poznání jako vztah subjektu k objektu představuje adekvátní způsob lidského vypořádání se světem, tvoří jen malou část komplexní zkušenosti, která má mnohé další roviny. Formy tohoto vitalismu variovaly. Nejčastěji život vystupoval jako téma, ale i mimovolně zmiňovaná kategorie „scientistických“ příspěvků, neboli příspěvků tematizujících rozličné poznatky přírodních věd a vymezujících vůči nim přístup filosofický. Jednalo se například o články Henriho Bergsona,16 Karla Vorovky, Jindřicha Uzla či Františka Hejla,17 kteří všichni reflektovali život jako kategorii biologie a ak13 14 15
16 17
František Mareš: Idealismus a realismus v přírodní vědě. O sporu například Josef Král: Spor o Kanta. K dějinám české filosofie z počátku století, Ruch filosofický 4 (1924), s. 241–262. Karel Vorovka: Několik poznámek ke sporům o Kanta, Ruch filosofický 4 (1924), s. 262–267. Vladimír Hoppe: V čem spočívá význam Kanta pro novodobou filosofii, Ruch filosofický 2 (1922), s. 1–8; Kantova kritická soustava v hlavních rysech, Ruch filosofický 3 (1923), s. 33–39, 81–89, 118–122; v čem spočívá význam Kantova dualistického pojetí v teoretické a praktické filosofii?, Ruch filosofický 4 (1924), s. 33–42, 97–106; Pokus o nadrozporovou syntézu u Kanta a předních myslitelů pokantovských, Ruch filosofický 6 (1926), s. 1–11, 111–126, 212–229; Ferdinand Pelikán: O logickém a etickém významu záporu, Ruch filosofický 2, č. 2–3 (1922), s. 50–54 a č. 4–5, s. 57–62; Kantova skepse k „věci o sobě“, Ruch filosofický 6 (1926–1927), s. 166–169; Simon Frank: Problém reality, Ruch filosofický 7 (1928), s. 65–71 a 197–203 ad. Henri Bergson: Mozek a myšlení, Ruch filosofický 2, č. 1 (1922), s. 18–23 a č. 4–5, s. 53–57. Jindřich Uzel: Příroda evangeliem, Ruch filosofický 3 (1923), s. 97–111; Všechno je stejnorodé (z knihy „Příroda evangeliem“), Ruch filosofický 2, č. 8–10 (1922), s. 44–48; Vznik života (z knihy „Příroda evangeliem“), Ruch filosofický 2, č. 8–10 (1922), s. 48–52 a Jak si organismus buduje
– 100 –
Ukázka elektronické knihy