je způsob abstrakce od Platóna až po Heideggera. Filosofický koncept se typicky vyjadřuje pomocí nějakého substantiva nebo slovesa. – Výpověď, nikoli vypovídání. – Vezměte nyní názvy knih: Interference, Překlad, Severozápadní průjezd, Ohně a mlhové signály… Jejich typ abstrakce se zakládá na přemisťování. Knihu o majácích jsem dokonce umístil v blízkosti Průjezdu! Z dálky je to těžké pochopit, ale ve skutečnosti a zblízka je to zprvu nebo nakonec celkem snadné. Prosté jako „dobrý den“. Dobrý den říkáme chodcům, lidem, které potkáme, když se přemisťujeme. Vůbec tedy neabstrahuji na základě něčeho nebo nějaké operace, ale podél nějaké relace, vztahu. Četba mých knih se může jevit obtížná, protože to se neustále mění a pohybuje. Tato změna, tyto transformace, bloudění, přechody při každé cestě sledují nebo objevují stezku nějakého vztahu. I Hermafrodit rozvíjí určitý typ vztahu, v němž se nebere v úvahu to mužské ani ženské, ale vztah, který je pojí v co nejtěsnější sousedství. Podobně je tomu s lokálním vztahem mezi levicí a pravicí. Je tedy třeba přijmout gesto v průběhu vztahu a pokračovat v něm. Není začátek ani konec, existuje určitý vektor. Uvažuji vektorově. Vektor: vehiculum, smysl, směr, šipka času, index pohybu nebo transformace. Každé gesto se tedy pochopitelně liší. – Nejde tedy již jako v prvním stylu o obíhání mezi texty, ale o to vzít si za předmět samo obíhání mezi věcmi? – Ta pravá abstrakce, kterou mám na mysli, ale zezačátku jsem o ní nepřemýšlel, spíše obíhá, než by zůstávala na místě. Úsilí abstrakce zde probíhá podél vztahů reprezentovaných bohem Hermem nebo množstvím andělů, různých faktorů či poslů, postav pověřených předložkami. S tím souvisí to, že jsem přitahován topologií, vědou o sousedství a souvislých nebo roztržených transformacích, k teorii perkolace a pojmu míšení. Sloveso nebo substantivum vybrané na nebi Idejí, mezi kategoriemi, ve vědomí nebo v subjektu, či co já vím, rodí stabilní systémy nebo dějiny, i když se snaží popsat dění. Lepší je namalovat nějakou proměnlivou mapu vztahů a relací jako bazén, do nějž perkoluje ledovcová řeka, která neustále mění řečiště a vytváří obdivuhodnou síť bifurkací. Některé z nich
98
zamrznou nebo se ucpou náplavami, zatímco jiné se uvolní. Nebo oblak andělů, kteří procházejí, nebo seznam předložek nebo tanec plamenů. Takový pohyblivý a fluktuující portulán či kolaci bych rád nakreslil dříve, než zemřu. Jakmile bude práce hotova, každý jasně uvidí, že všechny vztahy, jež jsem vyznačil, sledují nebo objevují nějakou možnou cestu v souboru přemístění. Všimněte si, že tato námořní mapa, oceán možných stezek, kolísá a nezůstává na místě jako mapa. Každá cesta je objevována. – Počkejte. Jde tu o cestu na mapě nebo o způsob, jak vyznačit různé cesty? Vaše argumentace o vypovídání, o předložkách nevede jednoduše k sítím, ale ke způsobům vyznačování sítí. – Ano. – Vyznačování (traçages), nikoli stopy (traces). – Předložky (pre-pozice): jak lépe nazvat vztahy, které předcházejí všem pozicím? Představte si tanec plamenů. Píšu tuto novou knihu a mám před očima karmínový závěs, který se vlní, vymršťuje ohromné paže, mizí, trhá se, zaplavuje a osvětluje prostor a náhle zmírá ve tmě. Komplexní, pružná síť, vždy vychýlená z rovnováhy, což můžeme vyjádřit jako „existující“, blesková a v čase rychle kolísající a pro niž bychom obtížně hledali definici, tedy okraje. – V tomto novém stylu je tedy obsažen jiný způsob abstrakce? – Místo abstrahování ze substantiv, tedy z pojmů, nebo ze sloves, tedy operací, nebo také z adverbií a adjektiv, která patří k substantivům a slovesům, abstrahuji k, přes, pro, od atd., abstrahuji podél předložek. Sleduji je, jako se vydáváme nějakým směrem: zvolíme jej, a pak jej opustíme. Jakoby nějaký moudrý gramatik, který je pokřtil, vytušil, že předcházejí všem možným pozicím. Jakmile dám dohromady mapu těchto časoprostorů, které předcházejí všechny teze – teze znamená pozici –, můžu umřít. Má práce bude hotova. Všiml jste si, že ve srovnání s jinými jazykovými prvky má předložka skoro všechny významy a zároveň je skoro nemá? Minimum a maximum významu najednou, přesně jako proměnná v klasické matematice. De (z, od) znamená všechno: počátek, atribuci, příčinu atd., skoro vše, co chceme – patrně nejužívanější francouzské slovo, jak by se dalo spočítat, což jen potvrzuje jeho postavení v jazyce šlechty! Cesta vyznače-
99
ná tímto vztahem vychází odevšad a jde skoro všude: pouze prochází a dává procházet jako Hermés. Podobně předložky à (do, na, k) nebo par (po, skrz, přes) označují způsoby vyznačování vztahů, spíše než by fixovaly jejich určení. To by fixovalo substantivum nebo sloveso. Podívejte se na postpozice v angličtině. Sloveso, které jim slouží za jádro, vypadá jako dutá a prázdná hlava, kolem níž se vlní bujná kštice možností. Kolem dokola doplníte up, down, in, over jako prameny vlasů, které povlávají skutečně všemi směry: paže, valence, plameny, chaluhy či praporce – všechno tančí. – To ale předpokládá jinou definici mapy vědění. Vaše koncepce času vysvětlovala většinu obtíží při četbě vašich knih prvního období, nemohla by zase koncepce mapy Něžnosti objasnit styl vašeho druhého období? – Vzpomenete si, že jsme došli k tomu, že klasifikace věd se postupně mění, že krajina vědy mění svou podobu? Že i sama koncepce vědy, kterou jsme si vytvořili, se celkově transformuje? – Chápání podle dvou slovníkových definic je tedy zcela odlišné? – Ano. Uzavřeme krátce toto téma chápání. Sloveso chápat, pochopit, jak víme, se vztahuje k uchopení celku. Jediná stavba drží pohromadě své pevné kameny, které se nehýbou. Jak jednoduchý a pohodlný způsob chápání! K pochopení by bylo třeba, aby se nikdy nic nehýbalo, jako skupina černých a tupých kamenů, které mezi sebou stále udržují stejnou a pevnou metrickou vzdálenost. Lucretius nás vtahuje do příznivého pohybu. Všechno u něj vychází z turbulence, velmi komplexní a jak vy říkáte obtížné figury. Když ale sledujeme její víry, turbulence sdružuje a formuje – a také ničí – světy, těla a duše, poznání atd. Nevytváří systém, protože její složky kolísají, jsou kapalné a pohyblivé, ale tvoří spíše určité stékání, formu, do níž proudy a fluktuace vstupují, tančí, kříží se, tvoří společně souhrn a diferenci, součin a bifurkaci, překračují měřítka dimenzí. Turbulence vzchází v samém centru chaosu, bez ustání objevuje různé relace, a zase se do chaosu vrací. Viskozita se chytá. Chápe. Dovoluje pochopit. Učí. Je pak ale třeba přijmout, že ne všechno je pevné a fixované, že i ta
100 Ukázka elektronické knihy