„Hned jsem u tebe,“ halasí Bláhová. „Mám tyhle, pak ještě perníky,“ vytáhne krabičku oplatek s citronovou náplní. Miloš převrací balení v ruce, o perníky a sušenky nemá zájem. „A co nějaký kulatý, nemáte?“ ptá se znovu. „Fidorky za korunu sedmdesát.“ Miloš zavrtí hlavou. Vávrová za ním nervózně přešlapuje. A už je tu i Kulhánková. „Dobrý den, vespolek,“ zdraví a výmluvně stočí oči na Miloše, který si jí vůbec nevšímá. „Tak jiný kulatý bys chtěl? Mám ještě sušenky Club.“ Miloš si dodává odvahu. „A lázzz…,“ zastaví. Stojí tam, slova uvízlá v krku, tři babky na něho zírají. Vzpomene si na Ottu a zkusí to srdnatě znovu. „Lázzzeňský oplatky?“ vyrazí ze sebe. „Lázeňský? Jo to jo, ty jsou taky kulatý. Ale copak jsou tady nějaký lázně?“ vyjede na něho podrážděně Bláhová. Nemá ráda, když se jí tu dělá fronta a zrovna před Vávrovou, největší drbnou v okolí. Ještě o ní bude vykládat, že je neschopná a stará. Vávrová je o tři roky mladší a hnedle by to tu po ní ráda převzala. „Lázeňský oplatky, to bys musel, Milouši, do-láz-ní, do-láz-ní,“ deklamuje Vávrová, jako by mluvila na debila. „No, ale kde jsou tu nejbližší lázně?“ vmísí se Bláhová. „No to mi řekni.“ „Možná že Toužim, ale pochybuju, že by tam měli svoje oplatky.“ „Já si vzpomínám, že jsem je tam před lety koupila, ale to už je strašně dávno,“ začne Kulhánková. „Byli jsme tam jednou s Tondou na výletě. Koupil mi tam jednu takovou sušenku.“ „No nepovídej,“ kroutí hlavou Bláhová. „To sis asi, Růžo, popletla. To muselo bejt, když jste byli ve Varech, ne?“ „Vidíš, to jsem zapomněla, možná to bylo ve Varech, tam jsme taky byli,“ zamyslí se Kulhánková. „Ale vzpomínám si, že tohle bylo jinde, tohle nebylo na promenádě, tohle bylo na malým náměstí,“ nedá se. „Možná to bylo v Marijánkách, ne?“ napovídá Vávrová. „Nebo že by Františkovy Lázně?“ Kulhánková se zakaboní. „No už si přesně nevzpomínám, ale vím, že ta oplatka byla ještě teplá.“ 103
„No samozřejmě, v lázních jsou vždycky čerstvý a teplý,“ shrne to znalecky Bláhová. „S oříškovou náplní?“ vypálí Miloš. Kulhánková se zarazí. „No, když to teď říkáš, myslím, že měla oříškovou náplň.“ Kývá hlavou. Babky mají pusy dokořán. „Jo, určitě byla oříšková. Koupili jsme ji ve výrobně hned u kostela. Vidím to úplně jasně před sebou. Tonda si tehdy nedal, koupil ji jen pro mě,“ směje se. „Jo, to byly časy. Teď je z něj nesnesitelnej dědek.“ Tohle Milošovi stačí, vystřelí z obchodu bez rozloučení. Babky ho očima vyprovázejí ven. „No, já vám povím, takovej chlap a von uprostřed dne shání sušenky, no není to hrozný?“ „Dyť jsem vám tudle říkala, že je divnej.“ „Chudák Roubalka, nemá to s ním jednoduchý!“ „Jo, jo, svatá pravda, a přitom Kája tak krásně mluví, přímo a k věci,“ přisadí si Kulhánková. „Je to věčná škoda.“ „Tenhle kluk, čertví, kde k němu Roubalka přišla?“ vsadí na divokou kartu Vávrová. Baby se zarazí, chvíli tuhle možnost zvažují, ale pak jen svorně mávnou rukou. Vávrová přestřelila. Miloš je celý děda Roubal, to je bez debaty. Každá to ví, každá starého Roubala kdysi sama chtěla. „Co to bude dneska, Lído?“ zpraží Vávrovou Bláhová. „No, jestli tam ještě máš kus tý sekaný, tak si vezmu třicet deka. Ne, víš co, dej mi rovnou čtyřicet. Přijedou vnoučata, tak ať pro ně něco mám,“ snaží se Vávrová zamluvit svůj přešlap. Mezitím Miloš túruje svůj stroj, chystá se na bojovou výpravu do lázní Toužim. Do Toužimi dorazil krátce po poledni. Než vjel do města, zastavil, vytáhl z kapsy kus papíru, na který mu Otto nakreslil plánek města. Pozorně si prohlížel Ottovu malůvku. Dvě vstupní brány, jedna ze severu, druhá z jihu, vpravo velký rybník, podél něho zámecký park a zámek, hned vedle pivovar, náměstí s kašnou a radniční věží. Kostel vlevo od náměstí hned za hotelem Modrá hvězda. Vedle kostela červený křížek a dva vykřičníky. Lázeňské oplatky. 104
Miloš nastartoval a vjel do brány. Byl hrozně zvědavý na tohle Ottovo město snů. Musí být naprosto jiné než všechno ostatní, co v Čechách kdy viděl a znal. Barevné, veselé, plné obchodů, dobrot a zábavy. Přesně tak mu to Otto popisoval. Jel krokem, aby si všechno dobře prohlédl, aby mu nic z té nádhery neuniklo. Projel branou, pak kolem rybníka. Zámecký park byl jedno zanedbané křovisko, z něhož trčela vížka porostlá lišejníkem. Pivovar vypadal zabedněný a zavřený. Zaparkoval na náměstí. Kašna stála na svém místě, přesně jako na plánku, ale nekašnila, radniční věž přes obal z lešení nebyla k poznání. Miloš stál uprostřed náměstí jako tumpachový. Neviděl žádné malebné domečky, žádné obchůdky s dobrotami, žádnou nádheru, žádné korzující občany. Malé domky tu sice byly, ale postrádaly velkou část své fasády, omítka se jim loupala ve velkých plátech, padala na chodník, kde se už delší dobu hromadila. Spodní části domků pokrývala mapa mokroty. A když procházel loubím, zdi silně zapáchaly plesnivinou. Výlohy obchodů byly zatlučené, zakryté překližkou nebo prostě zalepené balicím papírem. Hotel našel, ale nejmenoval se Modrá hvězda, nýbrž Rudá hvězda. Možná si to Otto popletl. Možná myslel na úplně jiné město...? „Prosím vás, jmenuje se to tady Toužim?“ oslovil Miloš kolemjdoucí ženu. „Dejte pokoj, nalitej už v tuhle hodinu?!“ houkla na něho rozzlobeně a přidala do kroku. Na rohu zahlédl obchod Smíšené zboží. Měli otevřeno. Vešel dovnitř. Byly to úplně normální „potraviny“, jaké moc dobře znal. Zboží v regálech, lahůdky za pultem. V obchodě nikdo nebyl. Ani prodavačka. Chvíli postával u pultu, ve kterém se povalovalo pár špekáčků, gothaj, kus vysočiny, matesy a hned vedle několik unavených dortíků. U Jitky je mají lepší, pomyslel si. V tu chvíli vyšla zpoza závěsu prodavačka. Měla na sobě bílý plášť stejně jako ženy v cukrárně. Miloš marně pátral po kraječce ve vlasech. 105
Ukázka elektronické knihy