Fajn. Takže co to bylo za sen? Byl to sen o plačících dětech. Probudila jsem se a ony stále plakaly. Jen ten pláč zněl z větší dálky. Asi ani neustal. Jen jsem ho už neslyšela. Moc jsem s dětmi nebyla. Ale pořád si kladu otázku, proč neustále pláčou. Řekl bych, že pláčou z rozdílných důvodů. Nemyslíte? Počuraly se nebo mají hlad. Mě právě napadlo, že v tom musí být víc. Třeba zvířata taky kňučí, když mají hlad nebo je jim zima. Ale neřvou. Není to totiž dobrý nápad. Čím víc hluku děláte, tím větší pravděpodobnost, že vás něco sežere. Pokud nemáte jak utéct, tak jste prostě zticha. Když jste bezbranný, necháváte si své názory pro sebe. To zní tak nějak metaforicky. To je jen biologie. Dobře. Děsivá byla úzkost v tom nářku. Začala jsem tomu věnovat pozornost. Na autobusovém nádraží byly vždycky děti a vždycky plakaly. Nebyly to přitom žádné mírné stížnosti. Nedokázala jsem pochopit, že to nejmenší nepohodlí může nabrat podobu utrpení. Žádný jiný tvor není tak citlivý. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jasnější mi bylo, že v tom nářku slyším vztek. A úplně nejzvláštnější na tom bylo, že to nikomu nepřišlo zvláštní. Kromě slečny Vivian. Samozřejmě byste mohl namítnout, že jakkoli zdvořilá, laskavá nebo starostlivá se jevila, stále to prostě byl starý cvok. Problematické skutečnosti. To jsem si odnesla domů. Asi jsme o tom ani nikdy nemluvily. Vždycky se rozplakala a začala kroutit hlavou. Říkala jsem si, že když mi přinesla veškerou tuhle bagáž, musí přece očekávat, že s tím budu něco dělat, jenže pak se to začalo komplikovat. Přemýšlela jsem o tom. Vztek těch dětí se jevil nevysvětlitelný jinak než jako porušení nějaké hluboké a vrozené úmluvy, jež měla co do činění s tím, jak by svět měl vypadat, jenže nevypadá. Pochopila jsem, že jejich syrové vystavení světu je svět.
97
Nepřipadá vám to trochu přitažené za vlasy? Připadá. Jak by asi dítě mělo vědět, jak má vypadat svět? Dítě se tak musí narodit. Pocit spravedlnosti je společný celému světu. Nepochybně všem savcům. Pes ví naprosto dokonale, co je správné a co ne. Neučil se to. Už se s tím narodil. Chtěl byste něco přitaženějšího za vlasy? Pokračujte. Ještě přitaženější za vlasy by byl náhled, že idea spravedlnosti a idea lidské duše jsou dvě podoby stejné úvahy. To vás nenapadlo teď. Ne. A co zvířata? Ta neječí. Samozřejmě výraz přitažený za vlasy může být jiný výraz pro vyšinutý. Každopádně nás to vede hned k další otázce. A to je? V jakém věku se vztek dítěte stává smutkem? Nevím. Podle mě se Piaget téhle otázce vůbec nevěnuje. Anebo proč. Já myslím, že vím proč. Nespravedlnost, kvůli níž jsou tak rozrušené, totiž nelze odčinit. A vztek směřujeme jen na to, co napravit lze. Vše ostatní je smutek. V určitém bodu to pochopí. Ten pojem vrozeného citu pro spravedlnost podle mě moc lidí nepřijme. Že by děti měly tenhle cit už při narození. Nic moc jiného nemají. Strach z pádů. Hlasitých zvuků. Lásku k ňadru. Všechno ostatní je potenciál. Schéma je připravené, ale nic ještě nedorazilo. Věci, které jsou vrozené a dobře zformované, jsou velmi vzácné. A primitivní. A nezbytné. Když slyšíte vzlykající dítě, jak říká, že to není spravedlivé, vždycky slyšíte pravdu. A slečna… Vivian jste říkala? Vivian. Slečna Vivian. Byla vyslána, aby vám tohle sdělila.
98
Nevím. Vždycky jsem měla za to, že to je věc, kterou musím pochopit, než se přesuneme k další otázce. Jaká je další otázka? To není tak jednoduché. Netvrdím, že to mám nějak dobře zvládnuté. Pokud jste říkal, že svět sám obsahuje protilék na vše, co je na něm znepokojující, dodala bych, že to není úplně špatně. Ale tohle stojí na pojetí, že svět má řád, který není predikován na nekonečné problematice řešení jeho posledního opakování. Nejsem si jist, jestli tomu úplně rozumím. Zní mi to tak trochu platónsky. Já vím. Ale já se nesnažím naznačit, že existuje skutečnost, jejíž vnímání je jen stín, ale že existuje skutečnost dostatečně trvanlivá na to, aby dokázala podpořit své vlastní nekonečné experimentování. Dorazila jste sem s kartáčkem na zuby. Proč to? No. A taky s těmi penězi. Nevím. Můj život byl vždycky poměrně strohý. Bobby mě brával na nákupy a pak všechny ty šaty jen ležely ve skříni. Řekla bych, že obtížně se mi vzdávalo těch houslí. Vzdala jste se jich? Nevím. Stále bych ráda hrála. Vždycky to tam bylo. Když jsem poprvé slyšela Bacha, měla jsem pocit, jako bych se vznášela nad svým tělem. To mi mohlo být tak deset. Vzpomínám si, jak jsem seděla na pohovce v obývacím pokoji a sama sebe sledovala. Poslouchala jsem. Ani mi nepřišlo, že to je divné. Měla jste ještě nějaké další zkušenosti mimo tělo? Z hudby ne. Ale tahle jedna mě úplně proměnila. Jako by to byl klíč, který se najednou v zámku otočil. Bylo to vysloveně tělesné. Už nikdy jsem nebyla ten samý člověk. Když ne z hudby, tak z čeho? Jednou mě štípla vosa, já běžela do kuchyně a pak jsem spatřila, jak vchází Granellen a sklání se nade mnou. Ležela jsem na podlaze a při tom se viděla shora, jak tam ležím. Říkala jsem si, jestli umřu, ale tak nějak neurčitě.
99
Ukázka elektronické knihy