„Vždyť je to sprostá lež!“ vykřikla na něj a nebýt tam mříž, jistě by se na něj rozzuřeně vrhla. „Koho to bude zajímat?“ vysmál se jí. „Zatykač na vražedkyni platí všude stejně! I kdyby se vám zázrakem povedlo uprchnout, což je prakticky nemožné, budete navždy na útěku; nikdo vám nepomůže. Francie i Španělsko vás vydědí. Všichni se k vám obrátí zády. Váš život se změní v peklo plné osamění. Zůstanete navždy sama a zatracená. A vaši přítelkyni už nikdy nespatříte. O to se postarám! Rozumíme si?“ Pak naoko zmírnil svůj tón na smířlivý. „Pochopte tedy konečně naše pozice. Dostal jsem vás sem a mohu vás odsud i vysvobodit. Došlo vám tedy už, že podmínky tu budu klást já, madam?“ Když muž odešel, Angeličiným tělem znovu začala cloumat zimnice. Bylo jí jasné, že na Guillauma spoléhat nemůže. Nepomohl jim, ani když byly v nouzi; obě je opustil; nemůže tedy s jeho pomocí počítat ani teď. V dlani svírala složený list papíru, kde na němž stály zrůdné podmínky jejího vykoupení. Chvěla se hrůzou při představě, že by svou přítelkyni měla vystavit takovému nebezpečí a jen kvůli sobě ji uvrhnout do spárů dávného nepřítele. To raději zůstane ve vězení navždy! Zlomeně poklekla na zem, sepnula ruce, zavřela oči a zbožně se začala modlit. Uplynulo několik dnů, které měla Michèle de Morin zahaleny do podivné mlhy. Snad z únavy, celkového vyčerpání, nebo to snad byly jen následky účinku tišícího nápoje, který jí na příkaz markýze de 98
Ménétries tajně podávala stará chůva. Ze svého pokoje vůbec nevycházela a nikoho nechtěla vidět. Až jednoho večera. Dívka pocítila žízeň i trochu hlad, a i když už několikrát volala na služku, nikdo stále nepřicházel. Tedy si přes košili přehodila župan a vydala se za ostatními do přízemí domu. Pomalu scházela dolů, když ze salónu znovu uslyšela podivný hluk. „Tak co? Kdopak tě poslal? chytil muž chlapce za ucho, neurvale ho za něj vytahal a uštědřil mu několik pohlavků. „Hned ho pusťte!“ křikla na pána domu slečna de Morin. Otočil se k ní, ale její výzvy nedbal. „Co blázníte?“ chytila ho Michèle za ruku. „Vždyť je to ještě dítě! Co je vůbec zač?“ zvědavě vyzvídala. „To se právě snažím zjistit, má drahá. A pokud dovolíte, rád bych v tom pokračoval,“ odpověděl a znovu napřáhl ruku, aby dal chlapci další políček. „Tak budeš už konečně mluvit, kluku?“ rozčílil se. „Co vlastně provedl?“ snažila se ho dívka zastat. „Podívejte se na ten dopis, co přinesl,“ ukázal na složený list papíru, který ležel uprostřed stolu. „Je adresovaný vám!“ Michèle ho zvědavě zvedla, rozlomila pečeť a začetla se do něj. Dlaně se jí rozechvěly a její tvář viditelně zbledla. Jako zasněná došla k chlapci, vysvobodila ho ze sevření pana Alvara, ruce mu položila na ramena a zadívala se mu zpříma do očí. Hoch byl tak třináct let starý, možná méně, v rozedraných špinavých šatech, pofňukával a celý se klepal. „Jak ti říkají?“ zeptala se ho dívka tichým hlasem. 99
„Jsem Miguel, slečno,“ odpověděl vystrašeně, snad v očekávání dalšího pohlavku. „Ten dopis - kdo ti ho dal?“ ptala se takřka bez dechu. „Neznám ho, slečno. Věřte mi! Ten divnej chlap mi dobře zaplatil za to, že doručim dopis pro slečnu de Morin. Nic víc nevim, vopravdu,“ skoro se rozplakal. „Opravdu?“ chtěla se ujistit, a tak ho chytla za zápěstí a přitáhla si ho blíž k sobě. Zadívala se mu do bezelstných očí, ve kterých spatřila jen bídu a utrpení. „Běž,“ řekla tiše, sklopila oči a pustila ho. Klučina využil toho, že je konečně volný a jako vítr se rozeběhl z domu ven. „Nechala jste ho jen tak odejít?“ překvapeně se zeptal Thibault de Vernignac. „Ano. On nelhal,“ sklonila hlavu, usedla zkroušeně ke stolu a znovu se začetla do slov, která stála v krátkém vzkazu. „Chcete-li vidět vaši přítelkyni, přijďte zítra o půlnoci do Calle de los Jardines. Buďte sama a neozbrojená!“ „Vážně chcete jít na tu schůzku?“ sevřel Michèle jednou rukou v pase Thibault, když viděl, že se chystá k odchodu, druhou jí položil na záda a zahleděl se jí s veškerou naléhavostí do tváře. Cítila jeho zrychlený dech a v jeho výrazu se zračily jasné obavy. „Co když to je léčka?“ snažil se ji muž odradit od tak šíleného rozhodnutí. „Nemám na vybranou. Musím za ní!“ odpověděla mu dívka rozhodnutě a cítila, jak jí vzrušením v těle pulzuje krev. 100 Ukázka elektronické knihy