vrchním inspektorem nprap. Bc. Janem Roháčem a dozoroval jim státní zástupce JUDr. Prokop Holý. Mé seznámení s prací komisaře Bc. Malého bylo poněkud rozpačité, protože jsem si musela ověřit datum, kdy se mám dostavit k první výpovědi ve věci mého podání na zedníka. Dostala jsem totiž předvolání, kde bylo datum o měsíc pozdější, než bylo původně domlouváno. Komisař odpověděl potvrzením, že skutečně měl na mysli datum o měsíc dříve a nijak se nevyjádřil ke svému pochybení v textu mého předvolání. Později jsem pochopila, že chybovost nebyla výjimečná a pojala jsem podezření na policistovu dysgrafii a dyslexii. Na počátku se oba policisté ke mně chovali dobře, pohlíželi na mne jako na bezbrannou chudinku, před níž švejkovsky vtipkovali o svých podvodných záměrech. Tento jejich postoj se později postupně měnil, jak jsem dávala najevo nespokojenost s jejich prací a proti jejich původním předpokladům jsem se aktivně ozývala. Má podání pak opakovaně vždy brzy odkládali, přes všechny mé námitky a stížnosti. V jednom textu rozhodnutí o odložení jsem se dočetla, že policie chtěla dokázat, kdo má pravdu, zda zedník, tvrdící, že jím ode mne odvezené obrazy mají nižší hodnotu, protože to nejspíš budou falza nebo já, která jsem uváděla, že jsem obrazy malíře Lva Schwarzblumena koupila za půl milionu korun přímo z rodiny malíře. A policie si v tom udělala jasno ve prospěch zedníka, protože si pod rodinou malíře představovala jeho dceru Leonu Schwarzblumenovou, která se tak ráda veřejně prezentovala. Proto si ji pozvala, aby ji ve věci vytěžila. Ta skutečně dle pravdy vypověděla, že ačkoliv jsme dříve byly v trvalém kontaktu, tak pět let jsme se již neviděly. Ovšem nepochlubila se policii proč - že jsem na ni pro předchozí dlouholeté přátelství, jak jsem to vnímala, nechtěla podávat trestní oznámení, ale prudce jsem přetrhala naše kontakty, když jsem zjistila, že mě tajně chtěla zneužívat k verifikaci svých falz. A zatímco já jsem kontakty přetrhala, tak policie si ji pozvala, aby ji tímto informovala o současnosti hlavního svědka její trestní činnosti. Dále se policie nedostatečně zabývala studiem rodiny malíře Lva Schwarzblumena - nebo spíš vůbec nezabývala. Objevila pouze tu, která veřejně vystupovala a po úspěšných výstavách díla svého otce přestala sama výtvarně pracovat a začala žít z uznání otcovy tvorby. Ovšem policii uniklo, že dcera byla dítětem z prvního malířova vztahu, že však po něm měl ještě druhý vztah - novou rodinu, s níž žil posledních třicet šest nebo dokonce třicet sedm let až do své smrti a z ní se narodil syn - a on to byl, od nějž jsem obrazy koupila. Přátelil se s ním můj kamarád a když jsem před okrádáním
97
daným zedníkem na tom byla finančně dobře a sdělil mi, že syn malíře Sisyfos po smrti matky potřebuje peníze, tak na několikrát jsem od něj koupila řadu z posledních obrazů, co mu zůstaly. Policii asi mátlo, že Sysifos se nejmenuje Schwarzblumen, nýbrž Schwarz po své matce. Schwarzblumen se totiž mohl ženit až v roce 1962, kdy poprvé dostal občanku, kvůli úředním složitostem, které měla jeho matka-cizinka a tehdy si napřed kvůli legalizaci dcery vzal první partnerku, i když spolu již nežili - a ta, stejně jako dcera obě přijaly jméno Schwarzblumenová, pak hned se dle dohody rozvedli a vzal si novou partnerku. Té se nejspíš zdálo, že je nositelek toho příjmení najednou už příliš a nechtěla být další a ponechala si své příjmení Schwarzová. Dcera se s otcem viděla naposledy snad asi dvacet čtyři let před jeho smrtí, kdy se mu přišla pochlubit s narozenou vnučkou. Pak šla do jeho druhé rodiny až se mnou, když jsem po smrti malíře pro notáře sepisovala pozůstalost. Měla jsem hlavně pocit, že by policie měla radši konzultovat s odborníky, než pracovat proti nim - je to jeden z rozdílů mezi středočeskou a pražskou policií. Musím přiznat, že jsem dokumenty policie ani nebyla schopna pořádně číst, protože se mi z nich dělalo zle, jak byly plné nesmyslů a chyb. Stejně jak lékaři a vůbec vesměs všichni lidé byli přesvědčeni, že se zabývám výlučně svým víc než špatným zdravotním stavem, tak tomu nakonec muselo být. Pravidelně jsem jezdila na kontroly u svých specialistů a přišel den, kdy jsem právě měla termín kontroly ve FN Motol. Vše jsem zabezpečila, dala jídlo jak dvěma kočkám doma, tak kocourovi Rudlíkovi Nerudovi a dokonce i strakapoudům venku a gumou zabezpečila pro průchod kocoura pootevřené francouzské dveře z Rudlíkova pokojíku na terasu a na dva západy jsem zamkla dveře z pokojíku do přízemní haly a pak samozřejmě jsem pečlivě zamkla také vstupní dveře do domu a vyjela jsem. Měla jsem trochu divný pocit, když jsem dorazila nahoru na Pražskou silnici a zahýbala doleva. Vpravo u zastávky autobusu stálo jakési auto s rozsvícenými světly, jakoby k něčemu v pohotovosti připravené. Stává tam někdo častěji, protože jinak je silnice úzká, ale tentokrát mne podivně zamrazilo. Když jsem se vrátila z nemocnice, Rudlík Neruda seděl na terase a spokojeně sledoval můj příjezd, ale s překvapením jsem si všimla, že francouzské dveře do jeho pokojíku jsou nějak poněkud víc otevřené, než co dovolovala guma, kterou jsem uvazovala mezi klikou a hřebíkem na zdi vedle dveří uvnitř místnosti. Tak jsem změnila směr a místo k hlavním dveřím jsem
98
se napřed šla podívat na terasu. Strčila jsem do francouzských dveří a skutečně se plně otevřely a uviděla jsem, že dveře z pokojíku do haly mají rozbitou skleněnou výplň a jsou také pootevřené. Všechna venkovní skla v přízemí jsou nerozbitná, ale skla v interiéru nikoliv.
Hledala jsem, jestli něco na první pohled v domě neschází. Je to ovšem těžké, protože přes zlodějské působení zejména zedníka, je dům stále neobvykle plný jak obrazů, tak knih, ale i mnohého jiného. Mezi množstvím obrazů, jimiž jsou “vytapetované” zdi průchozí místnosti v prvním patře mne do očí udeřilo malé volné místo. A k obrovskému překvapení jsem si uvědomila, že tam visel takový můj ilustrativní obrázek k mé literatuře - hned k několika povídkám a nyní dokonce chystané celé knize, v podstatě pouze domalovaná vytištěná reprodukce. Jestliže tedy zloděj obrázek sebral, buď to byl znalý obdivovatel mé literatury nebo naopak to byl zcela neznalý laik, který se domníval, že se jedná o originál italského malíře Amedea Modiglianiho, z jehož reprodukce jsem daný obrázek vytvořila domalováním - z malířovy partnerky Jeanne Hébuterne vznikla blonďatá houslistka. Obrázku samozřejmě zůstaly znaky typického figurálního kánonu malíře, tak
99
Ukázka elektronické knihy