větrný, plačící hlas,” říká mu, “jako něco osamělého a nezkroceného, divokého a ohavné síly…” A ještě než to skončilo a kleslo zpět do velkých propastí ticha, průvodce vedle něho vyskočil s nesrozumitelným výkřikem. Prudce narazil na tyč stanu, otřásl celou konstrukcí, zběsile rozpřáhl ruce, aby měl víc místa, a prudce vykopl nohy z přikrývek. Vteřinu, možná dvě, stál vzpřímeně u vchodu stanu, jeho obrys postavy byl temný proti bledosti úsvitu. Pak, zběsile, dříve než jeho společník stačil pohnout rukou, aby ho zastavil, vystřelil střemhlav skrz plátěné chlopně – a byl pryč. A jak tak kráčel – tak překvapivě rychle, že bylo skutečně slyšet, jak hlas v dálce doznívá – zvolal hlasitě hlasem úzkostné hrůzy, který zároveň obsahoval cosi podivně podobného zběsilému jásání radosti: “Ach! Mé ohnivé nohy! Mé hořící nohy z ohně! Ach! Ta výška a ohnivá rychlost!” A pak se na les sneslo hluboké ticho velmi časného rána jako předtím. Všechno se to seběhlo tak rychle, že nebýt prázdné postele vedle něj, Simpson by byl téměř uvěřil, že je to vzpomínka na noční můru, kterou si přenesl ze spánku. Stále cítil teplý tlak toho zmizelého těla na svém boku; tam ležely zkroucené přikrývky na hromadě. Samotný stan se ještě chvěl prudkostí zběsilého odchodu. Ta podivná slova mu zněla v uších, jako by je stále slyšel v dálce – divoká řeč náhle zasažené mysli. A nebyly to jen zrakové a sluchové smysly, které jeho mozku hlásily neobvyklé věci, protože i když muž plakal a utíkal, uvědomil si, že vnitřkem stanu proniká podivná vůně, slabá, ale pronikavá. A právě v tomto okamžiku, jak se zdá, si uvědomil, že mu chřípí stahuje tento nepříjemný zápach do krku, našel odvahu,
rychle vyskočil – a vyšel ven. Šedivé světlo úsvitu, které chladné a mihotavé dopadalo mezi stromy, odhalovalo scénu docela dobře. Za ním stál stan, nasáklý rosou; tmavý popel ohně, ještě teplý; jezero, bílé pod vrstvou mlhy, ostrovy temně vystupující z něho jako předměty zabalené do vlny; a sněhové skvrny za nimi mezi jasnějšími místy buše – všechno studené, nehybné, čekající na slunce. Nikde však nebylo ani stopy po zmizelém průvodci – stále nepochybně zběsile letěl zmrzlým lesem. Neozýval se ani zvuk mizejících kroků, ani ozvěna odeznívajícího hlasu. Odešel. Nic tam nebylo; nic než pocit jeho nedávné přítomnosti, který v táboře tak silně zanechával. A – ten pronikavý, všeprostupující pach. A i to nyní rychle mizelo. Navzdory svému nesmírnému duševnímu rozrušení, Simpson usilovně bojoval o to, aby odhalil jeho povahu a definoval ji, ale zjištění prchavého pachu, který není rozpoznán podvědomě a okamžitě, je velmi jemnou operací mysli. A to se mu nepodařilo. Byla pryč dřív, než ji stačil pořádně uchopit nebo pojmenovat. Dokonce i přibližný popis se zdá být obtížný, protože se nepodobal žádné vůni, kterou znal. Spíš štiplavý, ne nepodobný pachu lva, pomyslí si, ale jemnější a ne zcela nepříjemný, s něčím téměř sladkým, co mu připomínalo vůni tlejícího zahradního listí, země a myriád bezejmenných vůní, které tvoří vůni velkého lesa. A pak – podivný zápach najednou zmizel a on zjistil, že stojí u popela ohně ve stavu úžasu a hloupé hrůzy, která z něj udělala bezmocnou kořist všeho, co se rozhodlo stát. Kdyby ondatra vystrčila špičatou tlamu přes skálu nebo kdyby veverka v tom okamžiku slezla po kůře stromu, byl by se s největší
pravděpodobností bez okolků zhroutil a omdlel. Cítil totiž, že se celá ta záležitost dotýká jakési velké vnější hrůzy… A jeho roztříštěné síly se ještě nestačily vzpamatovat do určitého postoje bojovného sebeovládání. Nic se však nestalo. Probouzejícím se lesem tiše prolétl mohutný závan větru a tu a tam rozechvěle zašustilo několik javorových listů. Zdálo se, že obloha se náhle výrazně rozjasnila. Simpson cítil chladný vzduch na tváři a odhalené hlavě; uvědomil si, že se třese zimou; a s velkým úsilím si uvědomil, že je v buši sám – a že je povolán, aby okamžitě podnikl kroky k nalezení a pomoci svému zmizelému společníkovi. Obklopen divočinou stromů, vodní hladinou, která ho oddělovala, a hrůzou z divokého výkřiku udělal to, co by v podobném zmatku udělal každý jiný nezkušený člověk: pobíhal sem a tam, bez jakéhokoli orientačního smyslu, jako zběsilé dítě, a bez přestání hlasitě volal jméno průvodce: “Défago! Défago! Défago!” křičel a stromy mu vracely jméno tak často, jak křičel, jen trochu tišeji: “Défago! Défago! Défago!” Sledoval stopu, která vedla kousek přes sněhové závěje, a pak ji zase ztratil tam, kde stromy rostly příliš hustě, než aby tam ležel sníh. Křičel, až ochraptěl a zvuk jeho vlastního hlasu v celém tom světě, který neodpovídal a nenaslouchal, ho začal děsit. Jeho zmatek rostl přímo úměrně prudkosti jeho úsilí. Jeho tíseň se stupňovala do hrozivého stavu, až nakonec jeho úsilí zmařilo svůj vlastní cíl a on se z naprostého vyčerpání vrátil zpět do tábora. Je s podivem, že vůbec našel svou cestu. S velkými obtížemi a teprve po nesčetných falešných stopách konečně spatřil mezi stromy bílý stan a dostal se tak do bezpečí.
Ukázka elektronické knihy