Ann Lethbridgeová
polekaně a přidala do kroku. „Zdá se, že se blíží pořádná bouřka. Musíme si pospíšit.“ Nemohl s ní nesouhlasit. Schovávat se pod stromy byla v situaci, kdy jim nad hlavou svítily blesky, ta nejméně rozumná věc. Větve stromů podél cesty se začaly v silném větru ohýbat, nebe se rozestoupilo a to, co se před chvílí dalo nazvat mírným deštěm, se rázem změnilo v liják. Longhurst sundal svůj kabát a přehodil ho Petře přes hlavu. „Tudy,“ vykřikl a ukázal na nedalekou odbočku z cesty. „Ale cesta do vesnice je támhle,“ namítla. „Jenže tady najdeme ukrýt dřív.“ Přikývla a dovolila mu, aby ji vzal za ruku. Společně spěchali do bezpečí, jenže dlouhé sukně se jí motaly kolem kotníků a zdržovaly ji od rychlejší chůze. Kdyby nebyla tak nezávislá, neváhal by ji zvednout do náručí a běžet, jenže v jejím případě se neodvážil. Stačilo na to jen pomyslet a už cítil, jak se mu začíná vařit krev v žilách. Přestože mu studená voda promočila košili až na kůži. Další záblesk. K čertu s tím počasím. Oba byli už úplně mokří. Popadl ji a rozběhl se. Nepochyboval, že si od ní později vyslechne své, ale rozhodně to bylo lepší, než aby se nachladla kvůli tomu, že zůstala na dešti déle, než bylo nutné. Cítil, jak ztuhla, ale po několika málo vteřinách se uvolnila, a dokonce se ho chytila kolem krku. To mu celý úkol značně usnadnilo. Za malou chvíli už měli les za zády a před nimi se objevilo jezero. Ethan očima pátral po malém obydlí, na něž náhodou narazil během včerejší procházky. Připomínalo trochu jeskyni, protože bylo celé postavené z kamení 98
Pro hraběte nevhodná
a on usoudil, že předkům sloužilo právě jako vhodný úkryt. Za okamžik už byli uvnitř a on lady Petru mohl konečně postavit na zem. Jako úkryt před bouří to asi nebylo úplně to pravé, protože po zdech stékaly pramínky vody a na podlaze tvořily malý potůček, ale bylo to lepší než nic. Vzal ji za ruku. „Pojďte.“ Vedl ji do jeskyně hlouběji, až došli k tomu nejdůležitějšímu, co obydlí nabízelo. Byla tam malá tůňka, jejíž hladina se blyštila ve světle, které na ni dopadalo škvírami ve stropě. Uprostřed ní se tyčila socha Venuše. Kolem jezírka byly rozmístěny kamenné lavičky v tak, aby návštěvníci mohli sochu pozorovat z různých úhlů. Lady Petra se zachvěla. „Já vím, je tu zima,“ řekl. „Ale alespoň je tady sucho.“ „Dokonce tu není ani taková tma, jak bych čekala.“ „Zůstaňte tady, hned budu zpátky.“ „Nemějte strach, nemám kam utéct.“ Statečné odhodlání v jejím hlase mu způsobilo zvláštní pocit na hrudi. Tiše se zasmál a jeho smích se ozýval ve stěnách malé místnosti. Přidala se k němu. Ano, smích byl někdy ten nejlepší způsob, jak se zbavit nepohodlí. Ethan zamířil zpět ke vchodu, zhluboka se nadechl a připravil se na další poryv silného deště. Pak se rozběhl do lesa. Podařilo se mu rychle sesbírat několik docela suchých větviček a jednu silnou větev a brzy byl v jeskyni se svým nákladem zpět. Zalitoval, že ho minule nenapadlo do vchodu 99
Ann Lethbridgeová
donést větve do zásoby, protože jak dnes viděl, nesmírně by se mu hodily. Ovšem ani ve snu ho nenapadlo, že zdejší úkryt bude nucen tak brzy využít. S náručí plnou větví se vrátil lady Petře. Ta si sundala úplně promočený klobouk a položila ho na jednu z laviček, zatímco se sama uvelebila na jiné. Pevně kolem sebe svírala jeho kabát, aby se alespoň trochu zahřála. Při pohledu na ni zachumlanou do jeho kabátu ho polilo příjemné teplo. „Co to nesete?“ zeptala se. „Věci na oheň. Zatímco tu budeme čekat, než se bouřka přežene, můžeme se zkusit zahřát.“ „Jistě.“ Složil dříví před lavičku, na níž seděla, a sáhl do kapsy. V armádě nikdy nikam nešel bez malého sáčku s prachem a svým starým zvykům zůstával věrný. „Dobrý Bože, vy jste ale dokonale vybavený,“ vyhrkla překvapeně. Nejraději by se na ni po těch obdivných slovech šibalsky usmál jako malý školák. Nesmysl. Ten příjemný pocit uvnitř jistě způsobila vidina toho, že se brzy ohřeje a usuší. Bez sebemenšího zaváhání rozdělal oheň, a přestože byl docela malý, úplně stačil k tomu, aby jim poskytl potřebné pohodlí a světlo. „Neměla jsem vůbec ponětí, že tady v okolí něco takového je,“ promluvila po chvíli lady Petra a rozhlédla se kolem sebe. „Našel jsem o tomto místě zmínku na jedné ze starých map, co jsem objevil v knihovně a teprve včera jsem se sem vypravil na obhlídku. A přesvědčil jsem se na vlastní oči, že mapa nelhala.“ „Ale proč by tu, proboha, někdo stavěl něco takového?“ 100 Ukázka elektronické knihy