Maisey Yatesová
pršelo a kvůli tobě jsem se cítila, jako bych byla úplně nicotná. Zničil jsi mě. Zničil jsi nás, je to tak?“ „Riot…“ „Ne,“ řekla důrazně a odtáhla se od něj. „Nikdy jsi mě nemiloval. A nemiluješ mě ani teď.“ Nikdy jí to neřekl. Přesto tomu věřila, protože si myslela, že by jinak nebylo možné, aby spolu měli dítě a plánovali společnou budoucnost. „Ne, nikdy jsi mě nemiloval. A… poslal jsi mě pryč. Teď si vzpomínám.“ Nemluvila tak docela pravdu, na to si nepamatovala, ale jinak to být nemohlo. Zdálo se jí, jako by jí vyrval srdce z těla. Hluboce jí ublížil. Tak hrozně s nikdo v životě nezacházel. Choval se k ní, jako by byla hodná jeho lásky, takže začala věřit ve společnou budoucnost. Ignorovala intuici, která jí našeptávala, že s Kravem něco není v pořádku. Jenomže ona chtěla vidět jen jeho krásu a nevšímala si varování. Věřila, že když je na ni tak hodný, nemůže být přece zlý. Byla přesvědčená, že krásná šelma nemůže být krutá a nebezpečná. A Krav byl pod vší tou krásou stále predátor, ochotný zničit vše, co mu stálo v cestě. Byl to muž, který ostatní jen využíval. A když už je nepotřeboval, odhodil je jako nepotřebné zboží. Riot jako by náhle prozřela. Krav nebyl krásným mužem, který se šelmě jen vzdáleně podobal. Ne. Krav byl sám šelma. Nebezpečný tygr. Zářivé pruhy měly kořist jen obalamutit, omámit, a planoucí oči zhypnotizovat, aby zapomněla, čí je. Aby nehybně a ochotně čekala, až po ní skočí, až ji zničí. Riot si usilovně snažila vzpomenout. Tolik se snažila! Jak se do něj zamilovala. Jak v ní probudil chtíč. Jak ho využil. Zneužil ji. 98
Noci, na něž zapomněla
Nic víc. Všechno o ní věděl, ale o sobě jí neřekl vůbec nic. Proto si na něj nepamatovala. Dozvěděla se od něj jen jedinou věc – že jeho matka je mrtvá. To jí řekl hned, když se seznámili. Pak už o sobě nemluvil. Nikdy. Vybavila si, že jí tu zprávu sdělil bez jakýchkoliv emocí. Ty si tam domyslela dodatečně až ona. Protože to tak chtěla. Vytvořila si sen, krásný příběh, a Krav ho zničil. Nemluvil pravdu. Lhal jí, protože věděl, že si nic nepamatuje. „Pověz mi,“ řekla a slova se jen stěží prodírala staženým hrdlem, „pověz mi pravdu.“ „Měli bychom být spolu,“ odtušil skřípavě. „Proč? Proč bychom měli být spolu?“ „Kvůli Soriye,“ odpověděl. „Potřebuje tě.“ „Dovedu se o ni postarat sama.“ A to tvrzení v ní probudilo další vzpomínky. Odešla od něj. Opustila ho večer, v dešti, krvácející a s nitrem plným bolesti. A náhle ji zaplavil zármutek. Hluboký, temný, drásavý. Přišla o něj. Nějakou dobu se domnívala, že přišla i o dítě, ale když ani o několik týdnů později stále nedostala menstruaci, šla za lékařem. Tam jí potvrdili, že miminko je v pořádku. Že navzdory krvácení nepotratila. Ale Krav s ní nebyl. Ani nevěděl, že nakonec o děťátko nepřišla. „Co se stalo?“ vyptávala se a srdce jí tlouklo tak silně, že se jí z toho točila hlava. Bylo jí nanic. Mračila se na muže, z něhož se vyklubal ten nejhorší darebák. Přesto se do něj znovu zamilovala. Přála si, aby znovu ztratila paměť, aby si nepamatovala, jak jí ublížil. Pravda byla nesnesitelná. Opět mu propadla, ačkoliv kdesi v sobě měla ukrytou pravdu o tom, jaký skutečně je. Už jednou se v něm šeredně spletla. 99
Maisey Yatesová
„Řekl jsem ti pravdu,“ odpověděl. „Měla jsi dopravní nehodu. Právě tehdy jsem se dozvěděl, že jsi pořád těhotná.“ „Aha. Protože sis myslel, že jsem o miminko přišla. A přesto jsi mě poslal pryč.“ Kravův výraz ztvrdl. „Odešla jsi.“ Jenže Riot všecko viděla jasně před sebou. Seděla schoulená v obrovské posteli v jeho domě. On už byl pryč. Pak jí před očima naskočil další obraz, jak ji personál ohleduplně vede k autu… Ano, jeho zrada byla vážně plná ohledů. Krásně zabalená, mlčenlivá. Poslal ji pryč v limuzíně. Pořád se však jednalo o odmítnutí. Zavrhl ji. Nemilosrdně. Tvrdě. „Protože jsi to tak chtěl. Sice jsi mě přímo nevyhodil na ulici, ale dal jsi mi jasně najevo, že mě u sebe nechceš. A kdybych sama neodjela, nejspíš by ses ve vile už nikdy neukázal. Pamatuju si to teď naprosto přesně, takže mi nelži. Ale v zásadě máš pravdu. Nechtěla jsem tě už nikdy vidět. Vzal jsi mi všechny moje sny, Krave… To od tebe bylo hodně kruté.“ Nepamatovala si, co vedlo k tomu, že od něj onoho deštivého večera utekla. Jako by se tomu mozek bránil, jako by na to nechtěl vzpomínat. „Vybudovala jsem si nový život. Daleko od tebe. Proč jsi to musel být ty, kdo si ji pochoval první?“ zavyla bolestně. „Proč? Proč znáš okolnosti jejího narození, a já ne? Vždyť jsi ji ani nechtěl!“ A opět – ta slova jako by otevřela dveře k dalším vzpomínkám. „Řekla jsem ti, že tě miluju,“ podotkla. „Chtěla jsem s tebou strávit zbytek života. Věřila jsem, že by nám to vyšlo.“ Nitro měla plné chaosu a žalu. Slavnostní večeře. Seděla u ní plná nadějí. Že ji taky miluje a chce s ní žít. A teď ji znovu ošálil. Jenže tentokrát… Tentokrát to bylo ještě horší. Teď si připadala jako neskutečná naivka. Už jednou mu naletěla, podruhé měla být moudřejší. 100 Ukázka elektronické knihy