Nad průlivem se jako obvykle proháněl silný vítr. Peter držel volant oběma rukama, ale i tak se musel snažit, aby udržel mercedes ve svém jízdním pruhu, když přejížděl přes nejvyšší část mostu. Cestování přes Storebæltsbroen neměl zrovna v oblibě, obzvlášť ne v noci, kdy se mu dělalo lehce špatně z černých vod pod sebou. Necelý metr vysoké zábradlí mu na klidu také nepřidávalo. Opravdu by ho zachránilo před pádem do temných hlubin, kdyby se jeho auto při silném poryvu větru vymklo kontrole? Těžko, pomyslel si. Zřítil by se z mostu, nepochybně do té nejhlubší části průlivu, a pomalu by klesal dolů až na dno. Tam by zůstal ležet navždy, s obrazem Johannese Vermeera po boku. Když přejel přes nejvyšší bod mostu a začal klesat dolů k západnímu pobřeží Sjællandu, jeho nálada se zlepšila. Prohnal se expresním pruhem přes mýtnou bránu a o hodinu později dorazil na kraj Kodaně. Jeho staromládenecký byt se nacházel na třídě Nansengade v módní čtvrti Nørrebro, asi deset minut chůze od jeho obchodu. Zaparkoval mercedes na prázdném místě před vchodem do budovy a vypnul motor. Poté natáhl pravou ruku k podlaze pod zadními sedadly a uchopil kožený tubus s nejcennějším zmizelým obrazem na světě. Opatrně přendal tubus přes opěrku u sedadla spolujezdce, otevřel dveře vozu a vystoupil ven. Teprve poté si všiml muže, který k němu kráčel po chodníku s rukama zastrčenýma do kapes kabátu. Peter si byl jistý, že už ho někde viděl – a docela nedávno. Ale kde? Jeho úvahy rázně ukončila zbraň, velká poloautomatická pistole, kterou muž oblečený do kabátu typu car coat vytáhl s až šokující elegancí. Když ji namířil na Peterovu tvář, z hlavně vyšly dva záblesky, ale téměř žádný zvuk. Potom Peter začal padat dolů, do nekonečných černých hlubin. Koncert od Johannese 98
Vermeera na dně po jeho boku nezůstal, protože muž s pistolí si ho vzal. Než Peter ztratil vědomí, vzpomněl si, kde ho viděl. Byl to týž muž, který dnes večer v 17:55 vyšel z kavárny ve Vissenbjergu. Peter chtěl varovat Ingrid, že její život je v ohrožení, ale neměl jak. Ingrid mu sebrala telefon.
99
15
DIAMANTKWARTIER
Jenom člověk s ohromným bohatstvím Martina Landesmanna by označil jako malou tu úžasnou sbírku šperků, kterou Gabriel objevil v trezoru v šatně Monique Landesmannové. Bylo jich tam dobře přes sto kusů, včetně platinového přívěsku s dvanáctikarátovým diamantem. Gabriel kradl chytře, ale uvážlivě. Vzal si jen to, co potřeboval, ke šperkům přidal balíček bankovek v hodnotě sto tisíc eur a opustil byt. Z místa činu utekl ve voze své oběti. Za volantem seděl soukromý řidič Gabrielovy právě okradené oběti. Když Gabriel vstoupil do hotelu v Antverpách, příhodně pojmenovaného Safírový dům, hodinky na jeho zápěstí ukazovaly půlnoc. Diamantové apartmá bylo rezervováno na jeho jméno. Účet, včetně nečekaných výdajů, platila investiční společnost jeho oběti. Hotel se nacházel na třídě Lange Nieuwstraat, nedaleko antverpského majestátního historického centra. Se svými úzkými uličkami, obchody, módními butiky a kavárnami bylo staré město perfektním místem pro rychlou ranní procházku za účelem obhlédnutí situace a terénu a ujištění se, že kolem Safírového domu nikdo neslídí. Gabriel vyšel ze Safírového domu po lehké snídani. Stačilo mu jen několik minut, aby si byl jistý, že belgická vnitřní bezpečnostní služba nemá o přítomnosti bývalého generálního ředitele Ústavu v jednom z těch luxusnějších antverpských hotelů ani tušení. Zamířil k Meir, hlavní nákupní třídě v Antverpách, protože potřeboval nový šatník. Pořídil si přiléhavé černé džínsy, černý 100 Ukázka elektronické knihy