Císařská loď Dne 21. ledna, první hodina, roku 200 po Kristu Na loď se Galénos vrátil v době secunda vigilia, rozhodl se však počkat do svítání, než požádá o slyšení u císaře. Z části proto, že byl unaven, z části proto, že si potřeboval utřídit myšlenky. Znovu stál tváří v tvář nejstrašnější nemoci, s jakou se během svého dlouhého života setkal, a chtěl si uspořádat všechny minulé zkušenosti, od Aquileie po Řím, od severních hranic impéria až po ulice hlavního města. Počítal, že šlo o tisíce případů, všechno lidé, které ošetřoval a viděl pomalu umírat. Zachránilo se jich málo… Prošel si v duchu celou tu dlouhou pouť, neboť se snažil přijít na něco klíčového, co by mu pomohlo zabrzdit postup nemoci, která byla stejně tichá jako smrtelná. Ať přemýšlel sebeusilovněji, k žádnému závěru nedošel. Za svítání přišel k císaři, který Galéna přijal s napjatým výrazem. Galénos si uměl představit, co císař cítí po přečtení zprávy, kterou augustovi vzkázal o tom, co se přihodilo. Císař přišel v doprovodu manželky Iulie a praefecta Plautiana. Druhý velitel praetoria se nacházel ve vojenském táboře na břehu. Oba se ve velení malému císařskému vojsku střídali. „Ve své zprávě sděluješ, že jde o tutéž nemoc, která zdecimovala jednotky Marka Aurelia u Aquileie,“ spustil Severus a hlas se mu chvěl. „Pak se rozšířila po celém Římě a po velké části impéria a zabila stovky tisíc lidí.“ „Je to tak, auguste,“ potvrdil Galénos rázně, aby nenechal žádný prostor případnému špatnému výkladu vysvětlení příznaků, jimiž trpěli nemocní legionáři. „Ale ‚zdecimovala‘ je příliš pozitivní výraz. Nezemřel každý desátý muž, v Aquileii zemřel každý čtvrtý nebo pátý legionář a v Římě nejméně tři z každých deseti obyvatel. Na následky této nemoci zemřeli dokonce dva spolucísaři, božský Lucius Verus a pak božský Marcus Aurelius.“ Obraz, který lékař načrtl, byl natolik zničující, že chvíli nikdo ani nehlesl. „Předpokládám, že neexistuje možnost, že bychom stáli tváří v tvář jiné nemoci? Nemůžeš se přece jen mýlit?“ odvážila se zeptat císařovna, ale hlasem tak hebkým, tak opatrným, že ani Galénova povýšenost a hrdost nebyly dotčeny. Bylo normální si v duchu přát, aby se lékař mýlil. Poprvé v životě by tomu byl rád i samotný Galénos. „Velmi se obávám, že se nemýlím, augusto. Bojoval jsem proti tomuto moru několik let a prohlédl jsem tisíce nemocných. Vředy, příznaky, a především strašné strupy, které se při nemoci objevují v té nejkrutější fázi, jsou něčím, co nemohu po celý svůj život dostat z hlavy. Stojíme před touž pohromou. Jinde a jindy sice vypukl i mor s méně prudkými
• 98 •
projevy, ale je mou lékařskou povinností upozornit na to nejhorší, co se může stát.“ Severus pozdvihl ruku. Potřeboval ticho, aby se mohl zamyslet. Jeho skvělá cesta po Nilu plná potěšení pomalu končila katastrofou, jejíž dosah si ještě nedovedli představit. Musel jednat chytře, aby dopady nemoci snížil na nejmenší možnou míru. Musí uvažovat jako skutečný císař. Netrvalo dlouho a rozhodl. Svěsil ruku. „Doktore,“ zahájil Severus sdělení a všichni pozorně naslouchali. „Božský Marcus Aurelius, kterého všichni obdivujeme a ctíme pro jeho jasnozřivost při vládnutí impériu v minulosti, se rozhodl nechat boj proti moru ve tvých rukou. Impérium toto prokletí přežilo, i když za cenu velkého utrpení. Kromě toho je zřejmé, že jsi ten, kdo z nás o této nemoci ví nejvíce a kdo proti ní nejvíce bojoval. Kdybychom bojovali proti nezkrotným bojovníkům v Etiopii, kdyby propuklo všeobecné povstání v Egyptě, ke všem bohům, byl bych to já, kdo by se postavil do čela jednotek, abych záležitost vyřešil. Ani na chvíli bych neváhal bojovat v první linii, kdyby to bylo zapotřebí, podobně jako božský Traianus a jako jsem to už nejednou udělal já sám. Ale jak na tohoto tichého nepřítele, to víš nejlépe ty, a proto se podřídím tvým radám.“ Galénos se před augustem sklonil. Až do tohoto dne považoval Severa za krajně ješitného muže. Ale to, že v době tak těžké krize a v rozhodné chvíli dokázal uznat, že někdo stojí nad ním, na něj zapůsobilo. Galénos přikývl a svou odpovědí se snažil poskytnout římskému císaři i celému impériu nejlepší možnou službu, jakou měl po ruce. „Auguste, musíme přijmout skutečnost, že lidé budou umírat. Možná jich zemře hodně, ale na mor jsme přišli brzy a nacházíme se na místě, které je vzdálené dalším osadám a obydleným městům. Myslím, že je šance se vyhnout rozšíření moru po impériu.“ „Poslouchám, doktore,“ pronesl Severus a na své selle curulis se naklonil kupředu. „Nuže, auguste…“ pokračoval řecký lékař váhavě. „Je třeba zanechat kontaktů s jednotkami, které jsou na břehu. Císařská flotila se musí nechat odnést proudem Nilu a vzdálit se od tohoto místa alespoň nějakých třicet mil. Možná ještě dál. Nevíme dobře, proč mor vypukl, ale je rozumné být dál od místa, kde se vyskytl. Pozemní tábor se může zvednout a také se vzdálit, ale směrem na sever, zpět do srdce Egypta. Nesmíme se však navrátit do Alexandrie, dokud si neověříme, že mezi námi nemoc zmizela. To je klíčové. Vrátíme-li se s nemocnými do Alexandrie, do rozlehlého města propojeného s celým impériem, je možné, že se mor rozšíří do všech provincií a nastane nová katastrofa. Nevím, zda by se z ní Řím vůbec někdy vzpamatoval. Auguste, božský Marcus Aurelius, jak to jen říci…“ I pro Galéna bylo složité něco takového o jiném císaři
• 99 •
před augustem vyslovit. „Božský Marcus Aurelius měl v Aquileii strach a odešel odtud s eskortou vojáků zdánlivě zdravých, ale pak se nemoc rozšířila po celém Římě. Neříkám, že to byl samotný císař, kdo s eskortou zanesl nemoc z Aquileie do Říma. Mnoho lidí před nemocí uteklo ze severu Itálie k jihu dřív, než vojsko stačilo dělat po cestách kontroly. Chci zdůraznit, že tady jsme skutečně sami, a budou-li se všichni řídit mými příkazy…“ Galénos se náhle zarazil, polkl a rychle se opravil. „Zařídí-li se všichni podle mých rad, auguste, včetně císaře, mohu zajistit, že mor zůstane zde. Nemohu ale zaručit, kolik z nás přežije.“ Severus souhlasně pokýval hlavou. Galénos viděl, že císař je nakloněn na vyhubení nemoci spolupracovat, aniž měl v úmyslu utéci do srdce Egypta, a tak pokračoval a dával příkazy, které již uložil centurionovi Decimovi, zejména co se týče izolace nemocných legionářů uvnitř tábora. „Všechno se musí udělat podle lékařových instrukcí,“ řekl Severus s pohledem na Plautiana, když Galénos končil s vysvětlováním. Velitel praetoria přikývl. Nerad se komukoli podroboval, ale v duchu uznával, že v této krizi je Galénos tím nejpovolanějším. „Trvám na tom, aby se oddělilo prádlo nemocných, tedy jejich deky a prostěradla, od prádla zdravých legionářů. Nevím přesně, jak se mor šíří, ale je mi jasné, že čím více izolujeme nemocné a všechno, co s nimi bylo v kontaktu, tím lépe pro ostatní… A nemocné budu vyšetřovat jako běžně,“ pronesl Galénos a podíval se na císaře. „Ale nebudu se pohybovat v blízkosti císařské lodi, auguste.“ Severus při poslední větě ucítil na zápěstí lehký stisk Iuliiny ruky, což bylo jasné znamení, že chce vznést nějakou námitku. Císař na ni pohlédl. Jeho manželka obvykle nežádala svolení, aby mohla zasáhnout do consilia augusti, tím méně do shromáždění takto nakvap svolaného. Fakt, že ho žádala o svolení, svědčil o císařovnině soudu, že stojí tváří v tvář větší krizi než kdy předtím. „Jestli chceš, promluv,“ vyzval Severus manželku. Iulia se otočila na Galéna. „Jak správně řekl manžel, jsi z nás všech, doktore, osobou, která o nemoci ví nejvíc. Není nelogické, když riskuješ tím, že jsi v trvalém kontaktu s nemocnými? Kdybychom o tebe přišli, nebudeme mít nikoho, ke komu se uchýlit, aby nám poradil. Pošli jiné, aby zkoumali nemocné a předávali ti informace o jejich příznacích.“ Galénos se upřeně podíval na císařovnu. „Tato metla na mě, augusto, nezaútočí. V minulosti se tak nikdy nestalo a nemyslím, že by tomu nyní bylo jinak.“ „A jak je to možné?“ vyzvídala císařovna s bezmeznou zvědavostí doprovázenou obdivem a překvapením, jež sdílela s ostatními přítomnými.
• 100 • Ukázka elektronické knihy