by mohl použít i v případě, že by se s ním Helena odmítla setkat. Stiskl tlačítko REC. Rozsvítilo se červené světélko. Diktafon začal nahrávat. „Jak začít?“ uvažoval nahlas. „Nejdřív obě oslovím… Heleno a Karlo. Ne, tak ne. Nejvíc mi jde o dceru. A také k ní budu mluvit především. Vzkaz musí začít jejím jménem.“ O něco ztišil hlas, aby oslovení a celá zpráva vyzněly intimně. „Promiň, že se ozývám, Karlo. Tady je… Já jsem Marek Prokop. Ani nevím, jestli ti Helena řekla, že jsem tvůj otec. Tenkrát jsem Helenu přemlouval, aby šla na potrat, stydím se. Neměli jsme nic, jen podnájem. Už vím, že bylo dobře, že mě neposlechla. Tenkrát jsem to ale tak nevnímal… Stydím se za sebe.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Bylo zbabělé, že jsem vás opustil, omlouvám se. Chci to napravit. Je to jen pár dní, co ti bylo osmnáct let, těžko se mi říká, tvůj táta ti blahopřeje,“ zase se na okamžik odmlčel. „Do prdele, jinak! Stop!“ Vypnul diktafon a vymazal poslední záznam. Uslyšel svůj hlas: „Promiň, že se ozývám, Karlo.“ I to vymazal. Měl vztek, že to nedokázal říct líp. Seděl mlčky, zíral na desku stolu a po chvilce natáhl ruku k fotografii Heleny. „Bože, ty mi dáváš zabrat,“ řekl bezmocně a vypil zbytek koňaku. Rozhodl se, že to dokončí zítra. Nemohl usnout. Bál se tmy. Když konečně zabral, ubitý neklidem i špatným svědomím, znovu se probudil. Neustále se mu vracely vzpomínky na všechen ten děs z poslední mise. Jedna překrývala druhou. Ani dnes to nebylo jinak. Hrůzné vteřiny. Obraz za obrazem. Znovu usnul. Ve snu spatřil Marek sám sebe… Měl téměř černou tvář, tak jak to bylo nutné pro boj v noci. Prchal… Jeho pohyby byly zprvu nepřirozené jako ve zpomaleném filmu, ale vteřinu po vteřině se dostával do rytmu útoku. A střílel do tmy. Bojoval o život – za ním vyletěl gejzír vody. Rozletěl se na všechny strany. Vyběhl na kamenitý břeh. Úzký paprsek světla od nepřítele křižoval tmu. Osvítil Marka – rychle změnil směr.
94
Zamířil na střed pahorku, kde uviděl první stromy v příkré stráni. Ukryl se za velký kámen. Sotva dýchal. Věděl, že na vrchol skalnatého pahorku zbývá ještě padesát metrů. Pak se plížil… Střelba z granátometu, která mířila na tálibánské pozice, byla jasnější než hvězdy. Zase vstal a doběhl až na vrchol kopce. Byl u cíle. Sotva popadal dech. Pod sebou viděl malé horské údolí. Na klikaté cestě hořel obrněný vůz – z protější stráně odstřelovali tálibánci vojáky z jeho čety. Poslední dva kluci se ukrývali pár metrů od hořícího auta. A náhle měl před očima výjev plný ohně, vyděšené tváře, úzkou řeku zbarvenou krví… V ostré palbě nemohl přeběhnout k blízké stráni. Obrněné humvee couvalo z úzké rokle na začátek křižovatky a jeho kulomety se zvedaly k vrcholu, aby zlikvidovaly tálibánce v příkré stráni. Byl to marný pokus, úhel pro střelbu byl příliš ostrý. A zase prudce šlehající plameny… Nelítostný oheň… Hnědočerné žhoucí plameny. Zoufalý křik… Volání o pomoc. Rakety ozářily údolí. Z barevného obrazu opět vystoupila stráň bojiště… Silueta helikoptéry. Byl to absurdní svět, zrádné divadlo před koncem světa. V pudu sebezáchovy a strachu vysunul hlaveň pušky, aby přes termovizní zaměřovač zjistil, kde je cíl – musí najít nepřítele. Splnit úkol! Zaostřil do středu stráně. Viděl každý detail, kameny byly porostlé nízkými keříky, zaostřil šišku, pak nábojnici z pušky. Ležela v písku. Byl zkušený odstřelovač a věděl, že úspěch vyžaduje klid a trpělivost. Hledal střelce, který zabijí. Zatím však nenašel ani jeho tvář, ani zamaskovanou přilbu, nepostřehl sebemenší náznak pohybu. Až po dlouhé přestřelce uviděl, jak se od nízkých keřů poblíž hořícího auta odlepila postava vojáka z jeho čety. Běžel k prvním stromkům u kraje silnice… Mlha, černý kouř. Byl zasažen v půli cesty. Křičel. Jeho smrt neměla smysl… Měl v sobě bolest, jako by umíral s ním. Pak se Markovi začal rozpadat obraz bojiště na střepiny… a znovu spatřil umírajícího Štefka. Ještě jednou uviděl, jak bezmocně pohnul rukou. Pak už zůstaly jeho prsty nehybné. Nemohl se
95
probudit. Byl mokrý… Je to pot, nebo voda z horské řeky? Vzápětí Marek zamířil pušku do středu stráně. Měl štěstí. Na pár vteřin zahlédl hlavu střílejícího tálibánce – byl to jen okamžik, ale zanechal po sobě stopu. Byl zaměřen. Přes dalekohled pušky našel správné místo a vystřelil. Tálibáncova hlava se prudce nadzvedla a tělo dopadlo na kameny u břehu. Uvědomil si, že ho zabil. Bože… A v další vteřině šok. Obrovský paralyzující šok. Před ním se objevila neznámá tvář. Chlap v černém hábitu stál před Markem, jako kdyby vyrostl ze země. Hlaveň mu mířila doprostřed čela. Kulky z jeho samopalu narážely nejprve na Markovu přilbu, zdálo se, že ho chce před smrtí vyděsit – byl to tak hrůzný zvuk, že už si Marek přál umřít. Ale mučení dál pokračovalo, a tak začal bezmocně rozhazovat rukama, obrátil dlaně proti střelám, aby je zastavil, ale nešlo to. Kulky stále procházely skrz ruce a bubnovaly do přilby. Volal o pomoc, jenže marně. „Mami, ať už nestřílí. Maminko!“ Byl rád, že se probudil. Ve snu se mu zase vrátila vzpomínka na akci v provincii Parván, kde operovali radikální islamisté všech hlavních skupin Tálibánu. V této provincii byla bezpečnostní situace „trvale zhoršená“. Základna Bagrám leží asi čtyřicet kilometrů severně od Kábulu, je jednou z největších. Měla nejvyšší bezpečnostní jištění. Dominuje jí letiště se dvěma drahami, které umožňuje přistání i těch největších letadel. Každý den vyjížděly z vojenského prostoru, jenž je chráněn vysokými obrannými valy a zdmi, až čtyři patroly na kontrolu po celém okolí. Zdánlivě nekonečné zelené moře políček orámovaných mohutnými horskými štíty se vymykalo obrazu nehostinné pustiny v jiných koutech Afghánistánu. Široké údolí řeky Pandžšír bylo na první pohled nejnebezpečnější, ale skýtalo dobrý úkryt tálibánským četám, které tu mohly nepozorovaně zaútočit odkudkoliv a kdykoliv. Ve dne nebo v noci. Blízko řeky byla malá osada. Bojovníky od
96 Ukázka elektronické knihy