IV. VŠEDNÍ ŽIVOT, PRÁCE, OBŽIVA, OBCHOD Kiuróna probudil poryv větru, který se zprudka opřel do naolejovaných pláten vyplňujících trojúhelníková okénka pod stropem. Kalné ráno. Blesklo mu hlavou. Jeho žena ještě spala. Syn, který už dospíval v muže, taky. V domku bylo šero, oheň jen rudě povzdychával z uhlíků. Kiurón přiložil, přehodil si přes záda dvojitý vlněný plášť a vyšel ven. Slunce už vyšlo, ale skrývala ho houšť mraků. Pastýř (po-me) si promnul bradu. Ucítil škrábavé ostny prodlužujícího se vousu. Vytáhl tedy nůž, svůj krásný měděný nůž, který dostal od otce a ten ho zas získal od svého děda. Dubová střenka už černala, brzy bude potřeba ji opravit. Kiurón se sklonil nad terakotovou káď s dešťovou vodou a prohlédl si svůj matný, mihotavý obraz. Mít tak leštěné bronzové zrcadlo, pomyslel si, neboť slyšel, že taková používají bohatí lidé ve městě. Provedl pár přesných tahů a pak si pohladil hladkou tvář. Se zalíbením se usmál na svůj odraz. Zas jako mladík. Pohled mu padl na dubovou zárubeň dveří, rám zdobily četné zářezy. Věděl, že už není žádný mladík, každý rok přibýval na zárubni jeden zářez. Těch, které patřily Kiurónovi a dělal je už jeho otec, bylo skoro třicet. Jeho otce si v tomhle věku už vzali bohové. I pastýř sám věděl, že moc času na světě mu už asi nezbývá. Nijak ho to netrápilo. Měl zdravého syna, kterému předá hůl. Zatím se ještě měl na co těšit.
98
Za pár dní bude ve městě festival theoforia se slavnostním procesím, oběťmi a bujarými oslavami. Kiuróna tam vzal kdysi otec a jeho syn byl teď ve stejném věku. Pastýř proto nechá na den ovce ovcemi a vezme syna i ženu na tu slávu. Koupí džbán dobrého piva nebo ovocného vína, spolu ho vypijí a budou tančit, křepčit a dovádět. Přinese i oběť bohům… Kiurón si povzdechl. Vzpomněl si, že ho ještě před tím čeká nepříjemná povinnost. Musí sejít do vsi ke svému pánovi. Je to ktoinookhoii a člen občiny – damos. Vlastní půdu i stáda, která pro něj Kiurón pase. Pastýř za ním chtěl jít, aby si vyptal olivový olej, který by mohl ve městě darovat bohyni, paní zrna (Potnia Sito). Měl v plánu jí donést i drahocenné pšeničné zrno, které si utrhne z přídělů pro svou rodinu. Ale olej si musel přímo vyptat od pána, neboť ho nedostával. Nakonec však půjde dolů kvůli něčemu jinému. Jedna ovce se zatoulala daleko na sever k rokli a tam ji uklouzla noha. Kiurón našel tělo rozbité o kamení. Kdyby ji aspoň roztrhal vlk, lovecké nadšení by u jeho pána snadno překonalo rozčarování a zármutek ze ztráty jednoho zvířete. Teď však pochyboval, že dostane olej, o který chtěl prosit. Bude spíš rád, když nedostane trest…
Zdraví, nemoci a léčení V kontrastu k luxusu a bohatství paláců a honosných domů vládců a elity žila většina Řeků pozdní doby bronzové ve velmi prostých, spartánských podmínkách. Přestože je mykénské Řecko – stejně jako většina starověkých společností – civilizací městské povahy (na rozdíl od rurálního středověku), převážná část populace nežila ve městech, 99
ale na venkově. Města tvořila srdce států. Do nich se krevními řečišti, rozsáhlým a komplikovaným cévním systémem pumpovala krev v podobě produktů zemědělství, chovu i řemesel a obchodu. Běžný člověk se nedožil vysokého věku. Průměrná délka života se pohybovala kolem 30-35 let. Oproti dnešku se déle dožívali muži než ženy kvůli vysoké úmrtnosti spojené s porody. Rozhodně to neznamená, že mykénská kultura by poskytovala nějak zásadně horší podmínky než jiné. Podobným a srovnatelně dlouhým životem žili lidé ve většině civilizací starověku i středověku. Dožít se věku padesáti či více let, nebylo v mykénském Řecku zcela běžné ani u elity, která měla mnohem lepší výživu a podmínky k životu. O tom svědčí četné kosterní nálezy, na nichž můžeme pozorovat věk smrti. Podvýživa, zhuntovaná těla podlomená celoživotní námahou a oslabovaná chronickými, neléčenými nemocemi, úmrtí na banální infekce, které dnes snadno řešíme očkováními, antibiotiky nebo i prostými léky na snížení horečky. Takový je skrytý obraz minulosti, který na barvami hýřících freskách obvykle neuvidíme. Neznamená to však, že se lidé jen plížili ve stínech, soužení soustavně bolestmi v očekávání příchodu vysvobozující smrti. Zmíněný obraz života našich předků bychom si neměli malovat černobíle a podléhat chronocentrismu. Lidé žili své životy, bavili se, veselili, hráli si s dětmi, pracovali, slavili, milovali barvy a pestrost. V jistých ohledech snad byli šťastnější, vyrovnanější a smířenější s osudem, který měli neustále na očích, oproti nám, kteří žijeme ve
100 Ukázka elektronické knihy