MALÁ TRAUMATA
homeostáze, tedy do jakési rovnováhy, kdy všechno pěkně šlape. Zde přichází na řadu parasympatický nervový systém, který působí jako protiváha stresové reakce a v podstatě přepíná ze stavu „bojuj, uteč nebo zamrzni“ do stavu „odpočívej a regeneruj“, v němž se opravujeme, obnovujeme a rosteme. Proč v sobě máme stres zakódovaný To neznamená, že stresová reakce „bojuj, uteč nebo zamrzni“ je něco špatného – kdybychom ji neměli, nebyli bychom naživu! V tomto smyslu je „stres“ adaptivní fyziologickou reakcí, která je v podstatě pevně naprogramována v našem mozku. Pojmem „adaptivní“ se myslí to, že nám umožnila přežít a vyvinout se v lidské bytosti, jakými jsme dnes. Fyziologická je proto, že při spuštění stresové reakce se aktivuje řetězec tělesných procesů – byť se může zdát, že stres je „duševním“ jevem, jeho povaha je do značné míry fyzická. Klasickým příkladem, který se často zmiňuje, je setkání pravěkého člověka s predátorem, například se lvem. Za normálních okolností se člověk se lvem samozřejmě nemůže měřit. Když ale stojíme před takovou hrozbou, náš mozek automaticky spustí stresovou reakci. Naše tělo se zaplaví prudkým přívalem adrenalinu a kortizolu, díky čemuž získáme úžasné superschopnosti! Krev začne proudit rychleji a rozvádět kyslík po celém těle, uvolňuje se glukóza, a naše svaly tak dostanou vysokou dávku energie navíc. Zorničky se nám rozšíří a my se proměníme v supermana – nebo aspoň trochu. V určité fázi naší historie nám tyto fyziologické změny pomohly bojovat se lvem, utéct před ním nebo zůstat v naprostém klidu, aby si nás ta lítá šelma nevšimla a nesežrala nás. Nebo možná o něco častěji spíš bojovat, utíkat nebo se schovávat před lidmi z nepřátelských kmenů. V každém případě byla tato reakce na stres pro nás jako pro živočišný druh nesmírně důležitá, a to natolik, že se od dávnověku 98
Zrozeni ke stresu
téměř nezměnila, přestože naše prostředí je v mnoha ohledech mnohem bezpečnější. Proto se také, když před námi na dálnici zastaví auto, dokážeme vyhnout srážce dřív, než vědomě začneme přemýšlet o tom, kam vlastně musíme otočit volantem. A to je také důvod, proč se po takovém zážitku cítíme „napumpovaní“, zrychleně dýcháme a později na nás dolehne vyčerpání. Stresová reakce je pro nás natolik užitečná (činí nás velmi adaptivními), že ji máme zakódovanou a může se spustit, i když nám nehrozí žádné zjevné fyzické nebezpečí. Cítili jste někdy, jak vám během pracovního pohovoru buší srdce? Personalista vás určitě nehodlá napíchnout na rožeň, ale jeho slovní grilování ve vás vyvolává úplně stejné fyziologické změny, jako kdyby se na vás vrhl s oštěpem. Jestliže jsme si této skutečnosti vědomi (krok 1 v rámci Přístupu PPP – porozumění), udělali jsme první krok k ovládnutí této evolučně podmíněné automatické reakce. V Maxově případě bylo důležité přijít na to, zda netrpí nějakým malým traumatem, kvůli němuž se vytvořila spojitost mezi univerzitním prostředím nebo interakcí na tomto místě a stresovou reakcí, která se zde spouštěla. Jako vždy jsem položila základní otázku týkající se malých traumat. A v odpovědi se vynořily náznaky: Nechápu, jak mě to, co vám řeknu, mohlo tolik ovlivnit, protože v té době o nic nešlo. Když jsem byl mladší, bylo mi zhruba osm, hrál jsem ve školní hře. Nikdy předtím jsem na jevišti před plným hledištěm nestál, a prostě jsem ztuhl. Z hlavy se mi naprosto vykouřily moje repliky – prostě jsem měl úplné okno. Vnímal jsem jenom páry očí, které mě sledují. Nakonec musela přijít učitelka a odvést mě pryč a já jsem se ještě nějakou dobu cítil v davu nepříjemně.
99
MALÁ TRAUMATA
Pak jsem se Maxe zeptala, jestli se někdy zkoušel vrátit na jeviště, na což odpověděl, že ne – aktivně se vyhýbal jakémukoli divadelnímu představení a vždy se mu podařilo vyvlíknout se z prezentací, dokonce i v rámci malých skupin. Co ale bylo zajímavé, Max to nepovažoval za relevantní pro dění na univerzitě, protože hrůzu prožíval na začátku semestru při pohledu na velkou posluchárnu s pódiem. Jak se reakce na stres může stát „podmíněnou“ Od konce 19. a počátku 20. století prováděli badatelé známí jako behavioristé experimenty, aby zjistili, jak se lidé a zvířata učí určitému chování. Behavioristé se domnívali, že se učíme prostým reagováním na aspekty našeho prostředí – že jsme pasivní černá skříňka, která zpracovává vstupy z prostředí, jež pak přímo utvářejí naše vnější chování. Behavioristé dále věřili, že se učíme spojováním signálů z prostředí s reakcemi, tzv. klasickým podmiňováním. Například ruský fyziolog Ivan Petrovič Pavlov si všiml, že pes slintá, nejen když vidí žrádlo, ale začne také slintat, jakmile uvidí toho, kdo mu žrádlo přináší. Psům samozřejmě není vrozené, aby začali slintat, když vidí člověka – tento konkrétní pes se časem naučil si spojit, že člověk znamená také jídlo. Pavlov toto pozorování experimentálně reprodukoval tak, že spojil jídlo se zvukem zvonku, – a pes začal slintat už při zazvonění zvonku. Mezi dvěma dříve nesouvisejícími jevy tak vznikla reakce. Tento druh experimentu zopakovali v 10. a 20. letech 20. století John B. Watson a Rosalie Raynerová s batoletem známým jako Malý Albert. Cílem bylo vyvolat reakci (tj. „podmínit“ určitou reakci, v tomto případě strach a stres) spojením bílé krysy s děsivě hlasitým zvukem. Albertovi se chlupatá krysa zpočátku docela líbila, ale poté, co si krysu spojil s oním děsivým zvukem, se začal bát nejen krys, ale i dalších podobných věcí a bytostí, jako byl pes, kožich, či dokonce 100
Ukázka elektronické knihy