„Jak vypadaly v době Přemysla Otakara, to nevím, ale rozšíření lovu s jejich pomocí bylo zaznamenáno v 17. století, kdy došlo k celkovému zvýšení zájmu o myslivost a chov zvěře. Vlčí jáma musela být čtyři metry hluboká a stejně tak široká. Podle druhu zeminy, kde byla jáma vykopána, se spodní část ještě vyložila dřevěnými palisádami, aby se odtamtud chycený vlk nemohl dostat.“ „Chudáčci, viď?“ „To máš tedy pravdu. Ale vlčí jámy stejně nakonec zakázali, protože v nich často končili i jeleni a srnky.“ „Ale teď už se vlci lovit nesmí, že ne?“ „Ne, poslední vlk byl na našem území uloven v roce 1907.“ Konečně došli na paseku uprostřed lesa, všude kolem byly pařezy. Jonáš navrhl, aby se tam posadili a čekali, zda se neobjeví to tajemné zvíře. „Tamhle někde se Buddy zranil o tu větev, myslím, že jsme na místě,“ ukázal Jonáš Sáře. Opatrně se usadili na pařezy a drželi se přitom za ruce. „Snad to nebude nuda,“ špitla Sára, ale Jonáš si dal hned prst na ústa: „Pssst!“ „Už mlčím.“ Chvíli nikdo vůbec nic neříkal. Ticho pohltilo okolí, ale oběma srdce bubnovala vzrušením. Jonáš se naklonil blíž k Sáře, s hřejivým pocitem v hrudi. Chtěl ji políbit a přiblížit se k ní ještě víc… Náhle se však ozval podivný zvuk. V křoví něco zašustilo. Sára se lekla a strachy 98
se otřásla. Pocit bezpečí, který ještě před chvilkou oba sdíleli, se náhle rozplynul. Jonáš vzal rychle do ruky baterku a zamířil ji na místo, odkud se ten šramot ozýval. Sára vyjekla. To, co tam zahlédli, je totiž vystrašilo ještě víc. Dvě oči zářící ve světle baterky. Jonáš sebral odvahu a zadupal. Sára sebou trhla, a nakonec udělala to samé, co Jonáš. V tom okamžiku se zvíře otočilo a prchalo pryč. Záblesk baterky ozářil mizející ocas. „Sáro, viděla jsi to?“ „To byl vlk!“ vydechla Sára. Stále nemohla uvěřit svým očím.
99
Ukázka elektronické knihy