znělo to, jako kdyby ho vydával některý z kuchyň ských přístrojů. Potom mi najednou svitlo. To je ten stroj, do kterého se dají špinavé věci a vypadnou z něj čisté – moje nejméně oblíbená věc v celém domě! VUM‑VUM, VUM‑VUM, VUM‑VUM. Z toho hluku mě tak bolela hlava, že jsem měl pocit, že se mi rozskočí. „Raf, raf!“ Přestaň, přestaň! Děláš obrov‑ ský rámus a mě bolí uši! Skočil jsem na to velké kulaté okno a… nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím… Zobáček! Můj plyšák byl uvězněný uvnitř! Ten stroj byl plný napěněné vody, která se točila kolem a kolem – a Zobáčka to neslo spolu s ní. „Au‑haúúú!“ Máma a Fany vběhly do kuchyně. „Co má všechno tohle vytí znamenat, Rolo?“ ze ptala se máma. „Haf, haf!“ Prosím, prosím! Musíte mému kamará‑ dovi pomoct! „A co ty kuchyňské utěrky? Jsou po celé podlaze! Rolo, za co jsme si to zasloužily?“ Skákal jsem na pračku znovu a znovu a znovu. Předními tlapkami jsem horečně chňapal po kula tém okně. 98
Přilepil jsem čumák na dveře a pokusil se je ote vřít. Dělal jsem všechno pro to, abych svého milova ného kamaráda zachránil. „Haf, haf!“ „Mami, proč Rolo šílí z té pračky?“ Fany se na mě starostlivě dívala. Potom se na okno přitiskl Zobáček. „Haf, haf!“ Podívej, Fany, podívej! „Ale ne! Vidí uvnitř svého plyšáka! Miluje ho – musíme ho dostat ven!“ „Ale to ty jsi mi řekla, že ho mám vyprat, Fany!“ „Haf, haf, haf!“ „To jsem řekla jenom proto, abys ho nevyhodila do koše.“ „HAF, HAF, HAF!“ Můj kamarád se právě topí a já nemůžu nic udělat! „Prosím, mami, musíme něco udělat!“ Máma se zatvářila rozrušeně, když si uvědomila, jak moc to pro mě znamená. „Co mám asi tak dělat, Fany? Nemůžu ta dvířka otevřít. Prací cyklus ještě neskončil.“ „Ale já jsem nikdy neviděla, že by byl Rolo tak rozrušený! Prosím, mami, prosím!“ Máma se na mě podívala a já na ni skrz slzy zí ral taky. Potom otevřela dveře toho přístroje a ven 99
se vyvalil obrovský vodopád napěněné vody, který mě celého zmáčel. Pomalu jsem otevřel oči, ve kte rých mě pálilo, a u mých tlapek ležel hodně mokrý a hodně uboze vypadající Zobáček. Vrti, vrti, vrti! Zobáčku! Jsi naživu! To je zázrak – myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil! Fany zatleskala a usmála se na mě. „Podívej, Rolo – to je tvůj kačeří přítel! Už ho máš u sebe!“ Čmuch čmuch čmuch… Fuj, voníš tak čistě a příšerně. Ale to nevadí – až se příště vyčůrám na zahradě, po‑ řádně tě v tom vyválím. Potom budeš zase vonět hezky! Máma tiše stála v tom napěněném bazénku. Měla stále větší a větší oči, jak se voda rozlévala dál a dál po kuchyni. Ale alespoň už nekřičela.
100
Ukázka elektronické knihy