98
LOUISA TREGER
„Já si s ním promluvím, i kdybych tu musela čekat celý den.“ Pod sukní se jí roztřásla kolena. „Propánajána, slečinko. Určitě to není nic tak naléhavýho, ne? Přijďte prosím někdy jindy.“ Navzdory vedru a přesto, že v ní vířil strach a vztek, dokázala zachovat klidný výraz. „Jestli plukovníku Cockerillovi neoznámíte, že s ním nutně potřebuju mluvit, zůstanu tady u té brány stát celý den a celou noc a celý další den.“ Vrátný se zamračil a potřásl hlavou. Poslíček, který šel zrovna kolem, na ni civěl s neskrývanou zvědavostí. Minuty se vlekly. Vrátný stál asi dva metry od ní a jeho zmatený výraz se postupně měnil v popuzený a nakonec ve vzteklý. Uplynula půlhodina, pak hodina. Pověst o ní se mezitím rozkřikla po budově. Reportéři, co chodili kolem, se na sebe šklebili a potřásali hlavou. Nějaký muž z oddělení propagace se přišel podívat, kvůli čemu se strhlo takové pozdvižení. Poslíčci si vymýšleli fiktivní pochůzky, jen aby mohli projít vestibulem a prohlédnout si ji. „Prosím vás, běžte už pryč, slečno!“ vybuchl vrátný. „Všem tady jenom překážíte a já kvůli vám rozhodně nebudu plukovníka obtěžovat. Musí dneska něco rychle dodělat. No tak, uděláme to po dobrém, nebo po zlém?“ Měla žízeň a točila se jí hlava. Za očima cítila tlak, který hrozil každou chvíli propuknout v pořádnou bolest hlavy. Bylo hrozné poslouchat takové výhrůžky, ještě horší než ty dobře známé úšklebky a drzé pohledy. To přece žádný člověk nemůže vydržet. Chtělo se jí utéct, ale umanula si, že se odtud nehne, dokud nedostane práci. „Co s ní mám dělat?“ zoufale se ptal vrátný procházejícího novináře. „Proboha, O’Connore, vyhoďte ji. Působí rozruch po celé budově.“ „Já se snažil, pane. Jenže ona si nechce dát říct.“
99
Mezitím se kolem shluklo několik novinářů a dohadovali se, jak se jí zbavit. „Zavolejte policii. Nejspíš to nemá v hlavě v pořádku…“ „Ale ne, jen ji nechte být. Však se brzo unaví a vzdá to sama.“ „Co asi plukovníkovi Cockerillovi chce?“ „Tvrdí, že je reportérka z Pittsburghu.“ „Jenže on neohlášené návštěvy nesnáší… hlavně když jde o ženské.“ Zatímco takhle debatovali, otevřela si tiše branku a vstoupila dovnitř. Když pospíchala nahoru po schodech, zaslechla za sebou křik: „Okamžitě se vraťte, mladá dámo!“ Ani se neotočila. A nějaký dobromyslný hlas zvolal: „Jen ji nechte jít. Když je tak odhodlaná… Klobouk dolů, to vám povídám.“ „Ale co Cockerill –“ „Jen ať si s ní nějak poradí sám.“ Když Nellie dorazila ke dveřím Cockerillovy kanceláře, jeho asistent ji upozornil, že si šéfredaktor nepřeje být rušen. Viděla, že vyjednávat nemá cenu. Posadila se na nejbližší židli, odmítala se hnout a umínila si, že tu aspoň obhlédne, jak to v redakci listu World chodí. V koutech rozlehlé místnosti cvakaly telegrafní přístroje a z dolního podlaží sem doléhalo důvěrně známé syčení a vrzání tiskařských strojů. Všude pobíhali poslíčkové sem a tam, u jednotlivých stolů seděli novináři pohroužení do práce a sazeči skládali text do olověných sloupků. Každou chvíli některý z reportérů vstal a cosi zakřičel do záhadné černé skříňky na stěně. Nellie už slyšela o novém vynálezu zvaném telefon, ale až dosud žádný na vlastní oči neviděla. Na stěnách visely cedule s nápisy: PIŠME PŘESNĚ, STRUČNĚ, VÝSTIŽNĚ! KDO? CO? KDY? KDE? PROČ? FAKTA! ZABARVENÍ! FAKTA!
100
LOUISA TREGER
i Čas se dál ploužil a Nellie tu stále seděla a čekala. Kdyby ji nesvírala taková úzkost, jistě by ji pozorování novinářů při práci bavilo. Jenže takhle ji vědomí ošemetné situace, v níž se ocitla, tížilo jako balvan. Kdyby odsud odešla bez místa… Ne, to prostě nepřichází v úvahu. Prostě tu zůstane, dokud jí ho nedají. Nad horním rtem jí vyrážely kapky potu a v podpaží byla docela mokrá. Chodbou k ní kráčel vysoký, pohledný muž s knírem. Překvapeně se na ni podíval. Tvář se mu zakabonila a nasadil přísný, nepřístupný výraz. „Do redakce návštěvy nesmí, slečno,“ oslovil ji. „Vy jste přítelkyně někoho z redakce? Pokud ano, tak musíte počkat dole.“ Přispěchal k nim asistent, se kterým předtím mluvila. „Není to ničí přítelkyně, pane plukovníku. Je to prostě – no, chová se jako šílená. Už tu sedí několik hodin a odmítá se hnout. Mám zavolat strážníka, aby ji vyvedl?“ „Ne, počkejte ještě.“ Muž se obrátil k Nellie a jeho hnědé oči se zabodly do jejích. „Jsem John A. Cockerill, výkonný šéfredaktor těchhle novin. Proč jste přišla?“ Nellie se zhluboka nadechla a řekla: „Omlouvám se, že vás obtěžuji, pane plukovníku. Mé jméno je Nellie Blyová. Jsem novinářka – dobrá novinářka. Přišla jsem za vámi a neodejdu, dokud si nepromluvíme.“ Rozhostilo se mezi nimi napětí. Svým šviháckým zevnějškem připomínal nějakého herce, ale zároveň z něj vyzařovalo něco, co jí připomínalo nataženou pružinu. Vzpomněla si, že se o něm dočetla, jak jednou zastřelil nějakého muže kvůli sporu o článek. Cockerill tvrdil, že ten člověk, nějaký Alonzo Slayback, za ním přišel do kanceláře a mířil na něj revolverem a že ho zastřelil v sebeobraně. Porota ho nakonec zprostila viny, navzdory svědectví Slaybackova přítele, Ukázka elektronické knihy