98
T. L. Swanová
Očima pátrám v těch jeho. „Nikdy na tebe nebudu mít míň času.“ „Oba víme, že to není pravda. Náš společný čas je už tak dost…“ „Nacpaný?“ zaculím se. Ušklíbne se, jako by to nechtěl dál rozvádět. „Trisi,“ vzhlédnu k němu. „Jednoho dne budou všechny děti pryč, odstěhují se a budou žít své vlastní životy a pak už budeme jen my dva. Úplně sami v našem velkém starém domě.“ „Slibuješ?“ Malinko se mi sevře srdce. Tohle je během celého našeho vztahu poprvé, kdy přiznal, že se mnou potřebuje víc času o samotě. Budu se muset víc snažit, až se to dítě narodí „Slibuju.“ Dál se vlníme do rytmu hudby. „Měli bychom zavést novou rodinnou tradici.“ „Jakou?“ „Ty a já bychom se sem měli vracet každý rok a strávit tu týden o samotě. Jenom my dva.“ Usměje se na mě. „To bychom mohli.“ „Možná si příští rok můžeme udělat další dítě nebo možná rovnou dvojčata.“ Zašklebí se. „Kroť se, Andersonová. Do prdele.“ Zahihňám se a on se zmocní mých rtů dokonalým polibkem, stejně něžným a milujícím, stejně sexy a vášnivým, jako je můj krásný manžel. Rukou mě hladí po těhotném bříšku, pevně mě k sobě tiskne, a já cítím, jak v něm jako oheň narůstá vzrušení. Jsme po fyzické stránce naprosto sladění, skoro jako bychom sdíleli jediné tělo. „Měl bych vás odvést domů, paní Milesová.“ Zaculím se na něj. „Přijde na to.“ „Na co?“ „Jestli hodláš mé tělo zneužít k nějakým neřestem.“ „To se dá zařídit.“ Usměje se temně a ještě jednou mě rukou pohladí po břichu. „Tedy aspoň k takovým neřestem, jaké si s tebou v tomhle stavu můžu dovolit.“
NA DRUHÝ POKUS: epilog
99
„Tím máš na mysli stav připomínající plážový míč?“ Odtáhne mě za ruku z tanečního parketu. „Tím mám na mysli stav připomínající kosatku.“ Vybuchnu smíchy a on taky. „Naznačuješ snad, že vypadám jako velryba?“ ohradím se na oko pohoršeně. „Neboj, já velryby zbožňuju.“ Vezme můj kabát a kabelku. „Obzvlášť rád je šukám.“ Hlasitě se zasměju. „Radši byste měl přestat mluvit, pane Milesi.“ „Já vím.“
Ležím potmě na boku, místnost osvětluje pouze lampa a Tristan leží za mnou, tělo přitisknuté k mým zádům. Moji horní nohu má přehozenou přes předloktí a rukou mě zespodu ochranitelsky objímá kolem břicha. Mohutným penisem mi zajíždí do vlhkého rozkroku, až se kolem něj chvěju rozkoší a ze rtů mi unikne tiché zakňourání. Tohle je momentálně naše oblíbená pozice. Můžeme se tak líbat a on mě může šukat na doraz, aniž by se musel bát, že mi ublíží. Ne že by něco takového vůbec hrozilo. Zrychluje a svírá mi břicho čím dál silněji. Postel začne narážet do stěny a její údery se prolínají s mým sténáním, náruživým a bezdechým. Taková. Kurevská. Slast. „Mrdej mě,“ žadoním s ústy přitisknutými k jeho rtům. „Pořádně mě omrdej.“ Oči mu zajiskří vzrušením a on ještě přidá, boky mu teď kmitají rychlostí světla. Pokojem se rozléhá mokré mlaskání mého těla, které ho pohlcuje do posledního centimetru. Zvedne ruku, štípne mě do bradavky a já se po hlavě zřítím do bouřlivého orgasmu; vykřiknu přitom a on taky. Zůstane ponořený hluboko ve mně a já cítím, jak se jeho chlouba v mém nitru zacuká a vyprázdní se.
100
T. L. Swanová
Vezme můj obličej do dlaní a políbí mě tak něžně, že se v jeho objetí úplně rozplynu. Jsme do sebe tak neskutečně zamilovaní. Tristan Zítra je Den D. „Dobře, takže noční košile máme.“ Naposledy s Patrickem kontrolujeme Claiřinu tašku do porodnice. Dnes jsem cosi hledal u Claire v kabelce a náhodou jsem tam našel papír z nemocnice se seznamem věcí, které si s sebou má přinést. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl. Sama na ten seznam úplně kašle. Ale já a Patrick ne. Poskládám čtyři noční košile a dám je na hromádku na postel. Zkontroloval jsem tu tašku nejmíň desetkrát, ale pořád mám pocit, že na něco zapomínáme. Když mám teď v ruce seznam, můžu ji aspoň konečně zkontrolovat pořádně. Claire to všechno bere s přehnaným klidem, ani za mák ji nezajímá, co bychom mohli opomenout. Koleduje si o průšvih. „Co tam máme dál, Tricky?“ zeptám se. „To-a-letní taštička,“ přelouská Patrick následující bod. Položím na postel taštičku s hygienickými potřebami. „Máme.“ „Dámské…“ „Máme.“ Přidám na postel tři balíčky vložek. Patrick jeden balíček zvedne a otočí, aby si ho prohlédl zezadu. „Co jsou tyhle věci vůbec zač?“ „Polštářky pro miminko.“ Vytrhnu mu balíček z ruky a položím ho na postel. „Černé kalhotky,“ pokračuje ve čtení a pak na mě zůstane civět. „Proč musí být zrovna černé?“ „Nemám páru, holky jsou divné.“ Pokrčím rameny. „Kdo ví, co se jim tam dole děje. Dál?“ Ukázka elektronické knihy