Co nejpomalejším krokem jsem se vydala přes trávník k domu Murrayových, kolem redaktorů a asistentů odpočívajících na trá vě s vysokými sklenicemi citronády v rukou. Už jsem se chystala vystoupat po schodech do Lizziina pokoje, když se ze spíže vynořila paní Ballardová se dvěma vejci v každé ruce. „To se ti nepodobá, courat mi po kuchyni bez dovolení,“ řekla. „Je tu někde Lizzie, paní Ballardová?“ „No no, dobré ráno i tobě, mladá dámo.“ Pohlédla na mě přes obroučky svých brýlí. „Promiňte, paní Ballardová. Ve Skriptoriu došlo k nějaké nepří jemnosti a všichni si dáváme chvilku pauzu. Doufala jsem, že tu najdu Lizzie, ale možná bych alespoň mohla…“ „Tak nepříjemnost, říkáš?“ Kuchařka se přesunula ke kuchyň skému stolu a začala rozklepávat vejce o okraj mísy. Pohledem mě vyzývala k odpovědi. „Ztratilo se slovo,“ řekla jsem. „Doktor Murray je bez sebe vzteky.“ Paní Ballardová zavrtěla hlavou a usmála se. „To si myslí, že ho přestaneme používat, když nebude v tom jejich slovníku? Určitě to není první slovo, který ztratili.“ „Myslím, že doktor Murray věří, že je.“ Paní Ballardová pokrčila rameny a zapřela si mísu o bok. Šlehala vejce tak rychle, až jsem místo její ruky viděla jen šmouhu a vnímala uklidňující drnčení, rozléhající se kuchyní. „Počkám na Lizzie v jejím pokoji,“ řekla jsem. Lizzie vešla, zrovna když jsem se natahovala pro kufřík. „Esme, co to prosím tě děláš?“ „Máš tu dole děsnou špínu, Lizzie,“ opáčila jsem s hlavou pod její malou postelí, šátrajíc rukama do prázdna. „To bych od nejšikovnější služebné v Oxfordu nečekala.“ „Vylez odtamtud, Esmí. Ušpiníš si šaty.“ Vylezla jsem pozpátku zpod postele i s kufříkem. „Já myslela, že jsi na ten kufřík už úplně zapomněla.“ Vzpomněla jsem si na výstřižek z novin od Ditte. Tehdy jsem ho položila nahoru na všechna ostatní slova. Dlouho jsem se nedokázala přimět znovu se na něj podívat. 104
Kufřík byl pokrytý vrstvou prachu. „Schovávala jsi ho pro mě schválně, Lizzie, když jsem odjela do školy? Nebo to byla jen ná hoda?“ Lizzie se posadila na postel a chvíli mě pozorovala. „Neviděla jsem důvod se o tom někomu zmiňovat.“ „To jsem vážně byla tak zlobivé dítě?“ zeptala jsem se. „Ne, jen jsi vyrůstala bez matky, jako spousta z nás.“ „Ale to přece nebyl důvod, proč mě poslali pryč.“ „Poslali tě prostě do školy. A dost možná právě proto, žes neměla matku, která by se o tebe postarala. Mysleli si, že to pro tebe bude nejlepší.“ „Ale nebylo.“ „Já vím. A oni to taky pochopili. A přivezli tě domů.“ Lizzie mi zastrčila jednu neposednou kudrnu zpátky do spony. „Cože sis na to vzpomněla zrovna teď?“ „Ditte mi poslala lístek.“ Ukázala jsem jí ho. Jakmile jsem citaci přečetla nahlas, viditelně se jí ulevilo. Potom jsem na ni nesměle pohlédla. „Je tu ještě jeden důvod,“ řekla jsem. „A to?“ „Doktor Murray se domnívá, že ve Slovníku chybí jedno slovo.“ Lizzie pohlédla na kufřík a rukou si bezděčně nahmatala křížek. Čekala jsem, že začne panikařit, ale to se nestalo. „Otevři ho pomalu,“ řekla. „Pro případ, že se tam něco zabydlelo a lekne se to světla.“ Strávila jsem se svým Slovníkem ztracených slov celé odpoledne. Lizzie za mnou několikrát přišla, přinesla mi sendviče a mléko a neochotně zašla za tátou vyřídit mu, že se necítím ve své kůži. Když vešla potřetí, rozsvítila lampičku. „Jsem dodrbaná,“ řekla a ztěžka dosedla na postel, takže se líst ky, které jsem si tu rozložila, pomíchaly. Prohrábla je rukou, jako kdyby to bylo spadané listí. „Našla jsi ho?“ zeptala se. „Co?“ „To ztracený slovo.“ Vybavil se mi výraz v obličeji doktora Murrayho. 105
„Ano,“ odpověděla jsem. „Nakonec jsem ho našla.“ Natáhla jsem ruku pro lístek ležící na Lizziině nočním stolku. Nepřicházelo v úvahu, že bych ho doktorovi Murraymu vrátila. I kdyby se zrovna nezlobil, nedokázala jsem si představit jediný scénář, který by dokázal lístek v mé ruce ospravedlnit. „Pamatuješ si na něj, Lizzie?“ zeptala jsem se a ukázala jí ho. „Proč bych si ho měla pamatovat?“ „Byl první ze všech. Nebyla jsem si jistá, ale když jsem z kufří ku všechno vyndala, ležel úplně na dně. Pamatuješ? Vypadal tak ztraceně.“ Na chvíli se zamyslela, načež se jí obličej rozzářil. „No ano, pa matuju. Jak jsi našla jehlici mojí mámy.“ Pohlédla jsem na vyrytá písmena na vnitřní straně víka, Slovník ztracených slov. Začervenala jsem se. „Hned toho nech,“ řekla Lizzie a pokývla hlavou směrem k lístku v mé ruce. „Jak může doktor Murray vědět, že nějaký slovo chybí? To je počítá? Vždyť jich musí být strašná spousta.“ „Dostal dopis. Od nějakého pána, který čekal, že to slovo najde v prvním díle, ale nenašel.“ „Lidi přece nemůžou čekat, že se do Slovníku dostane každý slovo,“ řekla Lizzie. „Jenže přesně to čekají. A občas musí doktor Murray někomu odepsat a vysvětlit, proč se nějaké slovo do Slovníku nedostalo. Táta říká, že pro to existují různé dobré důvody, tohle je ale jiný případ.“ Vzpomněla jsem si na dopolední drama a pocítila nával vzrušení. Nemohla jsem si pomoct – byť to odporovalo zdravému rozumu, brala jsem to jako úspěch. Zapříčinila jsem něco, na čem skutečně záleželo. Všimla jsem si Lizziina znepokojeného výrazu. „A co to tedy je?“ zeptala se. „Co je to za slovo?“ „Bezvolnice“ vyslovila jsem pomalu a pečlivě a cítila jsem, jak mi prochází hrdlem i přes rty. „To slovo je bezvolnice.“ Lizzie to zkusila taky: „Bezvolnice. Co to znamená?“ Pohlédla jsem na útržek papíru. Byl to vrchní lístek a já poznala tátovo písmo. Pořád se dalo rozeznat, kde byl lístek přišpendlený k citacím nebo snad ke korekturám. Kdybych věděla, že to psal táta, byla bych si ho tehdy nechala? 106 Ukázka elektronické knihy