známe ze Solženicyna, Ginsburgové, Mandelštamové, Šalamova. Pro Alenu Machoninovou, navíc žijící dlouhodobě v Rusku, to není cosi z jiné planety, předmět kalkulujícího „spisování“, ale kus prožívané a sdílené zkušenosti, do níž vstupuje s bytostnou citovou a myšlenkovou angažovaností, s neokázalou empatií a vůlí porozumět a dobrat se něčeho výsostně podstatného, i když ví, že může uspět jen do jisté míry a jistým způsobem, protože spisovatel ve své schopnosti přiblížit lidi, události, činy a skutky není všemocný, ale omezený řadou limitů. Přitom v sobě cítí hrůzu, ale nikoli předsudky. Zachycuje nepohodlí a tvrdé podmínky panující v Moskvě (potažmo v celém Rusku), ale nezakrývá její zvláštní půvab a kouzlo. Autorka často pracuje s archivními dokumenty, ale také s fotografiemi a dopisy, jediným určitým, o co se lze opřít. Z jejích popisů a závěrů přímo tryská mimořádná intuice a umění hlubokého vhledu, dokáže vystihnout řeč lidského výrazu a vesmír, jenž se nalézá za ním. Dokáže odvodit z mluvy Heleniných očí výmluvnou výpověď o jejím stavu i charakteru. Její interpretace úředních listin svědčí o brilantní orientaci v kontextu. Její invence v rozplétání nitek a objevování relevantních vazeb nezná hranic. Machoninová cituje románová slova jednoho z těch, kterým s lhostejnou brutalitou ukradli celý život. Chce se mu „křičet, že těch bezmála třicet let bylo. Bylo, bylo, bylo! Že je nelze tak jednoduše smazat, škrtnout, odvolat, že to byl jeho život – jeho! –, že jiný neměl a nikdy ani mít nebude.“ Svírá 96
|
Bagately Jiřího Zizlera
se nad tím srdce a nedá se to pochopit ani přijmout, jenže obětem nezbývá než nutnost žít dál se vší obyčejností života, v němž zbývají vzpomínky a přátelství. Pro Hellu, které umožnili vrátit se do Moskvy až po dalších deseti letech vyhnanství, kdy nesměla vstoupit do devětatřiceti měst Sovětského svazu, byla úběžníkem existence a útěchy korespondence a občasné setkávání s těmi, kteří přežili a s nimiž je spojena nezrušitelným vláknem společného údělu. Bezmezně touží po kontaktech. „Ach, jak strašně moc se musíme vidět! Všichni! Třeba jen na pár hodin v tichu noci…“ Ano, za velikou cenu „měli jsme spoustu skvělých přátel“. Pracuje, navštěvuje divadla, čte – ale ani s tím to nejde lehce, dobré knihy jsou nesehnatelné, slavné „tlusté“ žurnály se pro velký zájem nedají předplatit. Doba je vesměs chladná, cynická, umrtvující, jen někdy nesoucí naději a většinou beznaděj. „Jako v životě už tolikrát, tak zle ještě nebylo“, sděluje opakovaně v dopisech. Je nemocná nostalgií („sestávám doslova jenom z nostalgie“), která se vztahuje ke ztracenému, k tomu, co bylo i nebylo, k Evropě, k vlasti. Všechno se neúprosně připomíná a vrací, „vidím všechno a všechny, kaju se, prosím o odpuštění, zbožňuji všechno, co jsem opustila, ztrácím spojení s přítomností, dvacet let ‚tam‘ a dvacet let potom, už tady, jako by ani nebylo“. Když se Machoninová zmíní o svízeli s tlumočením ruského slova kuchňa, přidává virtuózní expozé o tom, co toto označení v ruském bytí představuje. Její rozsáhlé popisy dvou kuchyní ruských
přítelkyň jsou koncertem, z něhož vyvstává plastický obraz, jak jejich prostředí vypadá a co všechno se v nich odehrává na pozadí velkých i malých dějin. Obrací nás to k (ne)možnostem překladů. Hella psala svoje dopisy rusky, ovšem ruština nebyla jejím jazykem, a teď ji zase překládá autorka a zasazuje do nových souvislostí. Co všechno je vlastně překlad a co je přeložitelné, a jaký výsledek z toho vzejde? A dá se přeložit sám celek lidského života? Pro Machoninovou to otevírá i její problém, otázky po tom, kam patří, co může vyložit ze svého života a co pro ni znamená domov, v němž už ji zdá se nic nepoznává, „po desetileté absenci jsem hostem ve vlastní zemi, přivandrovalcem, který zas půjde, odkud přišel“. A tak autorka od Helly přichází zase k sobě, k tomu, na co ona zapomněla a co zapomnělo na ni. Trpělivost, houževnatost, účast a bytostné zaujetí daly vzniknout této mimořádně intenzivní knize, v níž autorka pronikla hluboko k vzdálenému druhému. Sama ale uzavírá, že skutečná Helena a Hella její knihy spolu nemusí mít mnoho společného. To je riziko každého vstupu na tenký led intimního vztahu k portrétovanému hrdinovi. Alena Machoninová se ale dostala také blízko sama k sobě i se vším nebezpečím, které to obnáší. Rozhodně se jí povedlo vytvořit dílo, které za to stojí. V čem tedy tkví působivost a síla obou knih, které jsem se tu pokusil představit? Mimo jiné v tom, že jejich autoři tvoří a píšou po svém, čerpají z nejvlastnějších a nejosobnějších zdrojů,
směřují za tím, co hodlají a musí vyslovit, vůbec je nezajímá reakce trhu, vkus a potřeby čtenářské obce, neuvažují o tom, co ji může zaujmout a jak se jí přizpůsobit. Oproštěni od všeho vnějšího a vedlejšího píšou sebe a hledají svůj střed, v němž spočívá jejich poselství. S nezbytnou mírou víry i nejistoty tak předkládají hodnotu, jejíž energie a rezonance přesahuje většinu odvozené a umělé makulatury běžného literárního provozu a výroby pro dnešní den. A obě jejich díla aspirují na knihu roku. Od beletrie k literární historii. Exilová literatura byla pro většinu domácích čtenářů před revolucí exotickým zvířetem. Dostal jsem se za pozdní normalizace jen k několika knížkám (Svobodná Evropa měla tehdy noční pořad Literatura bez cenzury a něco mi půjčil místní farář) a tak jako ostatní jsem s nimi mohl strávit jen krátkou chvíli, než jsem je zase vrátil k dalšímu oběhu. Ne všechny ve mně vyvolaly ohromující dojem, vzrušení však vždycky. Po Listopadu se v Praze první větší zásilka ze zahraničí objevuje někdy v prosinci a prodává se tuším v dnes již neexistujícím Čapkově knihkupectví na Vinohradech. Do fronty jsem se tehdy nemohl postavit, a tak se s dříve nepřístupnou literaturou setkávám až o něco později na začátku roku, kdy sem posílá svoje publikace z nakladatelství Rozmluvy Alexandr Tomský. Knihy jsou ovšem na naše poměry velice drahé, přesto obětuji horentní sumy a pořizuji si pěknou řádku kousků. Brzy poté přichází Index, který prodává v knihkupectví Práce na Václavském Bagately Jiřího Zizlera | 97
náměstí, ceny už jsou rozumnější. A ještě o něco později si zřizuje tamtéž prodejnu vlastních titulů nakladatelství Konfrontace, ale přespříliš titulů už mě nezaujme. Horlivě ovšem nakupuji exilové časopisy, Svědectví a římské Studie v kmenové prodejně Vyšehradu na Příkopech, zanedlouho podlehlé restituci. Když se po několika měsících dostane i na ’68 Publishers manželů Škvoreckých, můj zájem o další nákupy už ochabl, protože jsem jejich katalog měl k dispozici v knihovně Ústavu pro českou literaturu a navíc, proč to neříci, leccos z exilových domů mě zklamalo. V následujících letech jsem si už z jejich titulů mnoho nepořídil. Vzácnější nabízejí antikvariáty za sběratelské ceny. Můj dočasně laxní postoj byl samozřejmě nespravedlivý. Jedním z těch, kdo nám umožňuje činnost těchto nakladatelství náležitě docenit, je Michal Přibáň. Poúnorovému exilu se věnuje soustavně a vydal několik knih, k nimž nyní přibyla práce V různosti je síla. Exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers a Index nejen ve vzájemné korespondenci (Academia 2023). Autor skromně předesílá, že nenapsal dějiny exilových nakladatelů, ale jen se pokusil zmapovat jejich vztahy a hodlá „zkoumat způsoby, jimiž se v exilovém prostředí rukopisy měnily v knihy“; v zásadě však může jeho dílo tyto dějiny docela dobře suplovat. Přibáň vycházel ze studia dochované komunikace mezi jednotlivými exilovými subjekty a popsal tak dění, z něhož se vydávání knih rodilo, jejich okolnosti, spory a konflikty, programy a intence. Podařilo se mu tak obnažit záležitosti 98
|
a problémy, o nichž adresáti publikací (a někdy ani jejich autoři) ve svojí době věděli jen málo. Index i torontské nakladatelství vznikly v roce 1971, tedy téměř současně. Od „krizových let“ uběhly dva tři roky, želbohu vzdálenost od atmosféry Pražského jara byla v Československu již kosmická. Množství zakázaných autorů se počítalo na stovky a bylo třeba alespoň nějak udržet kontinuitu českého krásného i odborného písemnictví – že se o to někdo pokusil, byl heroický výkon a nehynoucí zásluha. (Stejný dík patří i strůjcům samizdatu.) Manželé Škvorečtí byli a jsou doma dostatečně známí, jinak se to však mělo se zakladateli kolínského Indexu, o kterých měl povědomí málokdo. (Poznamenávám, že v osmdesátých letech jsem o politické minulosti mnoha exilových i domácích postav byl schopen získat jen velmi matné či skrovné poznatky a sotva jsem v tom byl výjimkou.) Adolf Müller i Bedřich Utitz, oba posrpnoví emigranti, se řadili k reformním komunistům. Jejich kariéry vykazovaly typické rysy, navíc vyšperkované tím, že Müller se uplatnil jako pracovník čs. rozvědky a Utitz byl zase agentem Státní bezpečnosti; první z obou mužů po odchodu z vlasti kontakty s tajnou službou přerušil, druhý však nikoli – ještě v březnu 1970 spěchal na schůzku se svým řídícím důstojníkem do Vídně, soudruh major se ale nedostavil, neboť byl zatím z StB propuštěn jako pravicový oportunista. Jak se říká – to nevymyslíš. Jako spolupracovnice StB však byla registrována i Zdena Salivarová. V obskurním plátku Petra Cibulky Ty rudá krávo jsem někdy
Bagately Jiřího Zizlera Ukázka elektronické knihy