V MRZOUTOVĚ ÚŽASNÉ FANTAZII Kateřina Čopjaková
S aktuálním uvedením filmu Chlapec a vo‑ lavka legendy animace Hajaa Mijazakiho do tuzemských kin vyšla v češtině první teoretická kniha o jeho díle. Mijazaki a jeho svět americké japanoložky a kritičky mangy a animé Susan Napierová je podnětným úvodem do mnohovrstevnatého univerza věčně odcházejícího dvaaosmdesátiletého režiséra. Tvorba spoluzakladatele studia Ghibli Hajaa Mijazakiho nikdy nebyla otevřeně autobiografická, ale motivy, které se v jeho příbězích opakují, takové jsou. Právě ty autorka použila coby klíč k jeho dílu. Vyprávět začíná od úplného začátku, tedy druhé světové války, kdy se Mijazaki, v roce 1941, narodil, aby tento moment v následující větě spojila s jeho filmem Zvedá se vítr z roku 2013, o konstruktérovi japonských stíhaček. Hned v úvodu tak definuje metodu a období, kterému se v knize Mijazaki a jeho svět (2018, česky 2023) bude věnovat. Odvozování výkladu díla od života umělce se obvykle hodnotí jako slepá ulička vedoucí nikoli k většímu pochopení, ale spíše zbožštění. V tom však autorce brání její rozhled a hluboká znalost japonské kultury, kterou studovala i během několika let svého pobytu v Zemi vycházejícího slunce. Paradoxně pomáhá také skutečnost, že Mijazaki se o svém soukromí vyjadřuje minimálně, což ukázal i časosběrný dokument 10 Years with Hayo Miyazaki (2020). Nemluvný režisér v něm obvykle pracoval, případně pozoroval okolí. Jevil se především jako mrzutý pedant milující svůj klid a řád, který ze svých nároků na sebe ani ostatní nikdy neslevuje. Ostatně Napierová s nadsázkou tvrdí, že jeho biografií by klidně mohla být jediná neustále se opakující věta: „Pak se Mijazaki zavřel do studia a usilovně pracoval.“ Naštěstí jde ale dál než za první dojmy a interpretuje jeho dílo na základě četných citací z médií, rozhovorů s kolegy ze studia Ghibli včetně režiséra Isao Takahaty, s nímž „japonské Disney“ spoluzakládal. Tady překvapí, že Takahata v textu nedostává větší prostor a jedná se především o citace z druhé ruky. Přitom srovnání
96
spolupráce obou režisérů v rámci Ghibli i rozdíly v umělecké tvorbě by jistě prohloubily Mijazakiho obraz. Takahata, režisér slavného Hrobu světlu‑ šek (1988), s ním spolupracoval na Naušice z Větrného údolí, Mijazakiho prvním filmu, který zaujal veřejnost i kritiky, ale také na Laputě: Nebeském zámku (1986). Jeho úsporná vyjádření v knize tak nepřímo potvrzují zvěsti, že se kolegové už dávno odcizili. Co jim ale zůstává společné, je světonázor poznamenaný tragédií atomového útoku. Oba se hlásí k pacifismu, a jak dokládá Napierová, pro Mijazakiho se stále jedná o základní postoj, na kterém by se japonská společnost měla shodnout. Jeho levicové smýšlení stopuje autorka až na univerzitu, kde studoval politologii a ekonomii, a ideu kolektivismu a budování společného díla nachází třeba v Oscarem oceněném snímku Cesta do fantazie (2001). Společnost posuzuje Mijazaki s přibývajícím věkem stále příkřeji. Deziluze, kterou nejvýrazněji vyjádřil v Princezně Mononoke (1997), se prohlubuje. Kritika konzumerismu, vykořisťování přírody a všeprostupující industrializace mu leží v žaludku více než kdykoli předtím. Ani pacifismus, ani úcta k přírodě, která má kořeny v japonské šintoistické tradici, mu ale nebrání v tom, aby zůstal velkým obdivovatelem aviatiky. Nejrůznější létající stroje se objevují snad v každém jeho díle. Nejčastěji ve spojitosti s otci jeho dětských hrdinů, podobně jako v jeho osobním životě. Mijazakiho otec Katsuji řídil společnost vyrábějící součástky do válečných letounů a bohatství rodiny pramenilo částečně právě z války. Mimochodem Mijazakiho matka trpěla tuberkulózou a doma kvůli hospitalizaci příliš nepobývala, zároveň platila za vzdělanou a rozhodnou ženu. Režisér tak mnoho postav vytvořil přiznaně s myšlenkou na ni, včetně maminky ve svém nejpopulárnějším snímku Můj soused Totoro (1988). Do rodinného kontextu dává autorka knihy i Mijazakiho schopnost umět na svých filmech vydělat, která se v souvislosti s jeho úspěchem zrovna neskloňuje.
Ke zmíněnému snímku Zvedá se vítr (2013) se pak Susan Napierová vrací ještě jednou, aby se vymezila vůči japonským kritikům, kteří ho odsoudili coby estetizovanou omluvenku války, v horším případě jako propagaci fašismu. Ona to — vzhledem ke společenské a politické kritice, kterou film obsahuje — považuje za absurdní. Podobné rozpory vidí jako důsledek mnohovrstevnatosti Mijazakiho osobnosti a díla. „[…] trpí, protože miluje svět a touží v něm i nadále být, ale zároveň jím opovrhuje a chce se ho vzdát,“ tvrdí japanoložka. Na více než třísetstránkovou monografii to zní možná jako banální závěr, v tom ale její síla nespočívá. Pro skalní fanoušky se zde najdou překvapivé kontexty a detaily a ostatní přístupně uvede do světa temných fantazií světového tvůrce, který letos ohlásil svůj čtvrtý odchod „do stínu“. ●
Susan Napierová Mijazaki a jeho svět přeložila Jana Hejná Argo, Praha 2023 323 stran
Recenze
OBLUDY NIKDY NESPÍ Markéta Musilová
Co si představit pod pojmem anglický gen tleman? Dokonalý britský přízvuk, specifický smysl pro humor, dost možná členství v nějakém tom pánském klubu a hlavně vynikající vzdělání, ideálně na Oxfordu nebo Cambridgi a předtím samozřejmě na nějaké vyhlášené internátní škole. Co na tom, že své desetileté dítě uvidíte jednou za šest týdnů — prestižní škola představuje automatickou vstupenku do vyšších kruhů, ať již v byznysu, nebo politice, a to za trochu nepohodlí stojí. Že nejsou britské internátní školy zrovna idylickou oázou à la Bradavice Harryho Pottera, tuší asi většina lidí. A není to jen kvůli polovojenskému režimu, tlaku na výkon a posedlosti sportovními výsledky v rag by. Ostatně stačí se zamyslet nad množstvím literárních děl, která se na ostrovech fenoménu institucionálního vzdělávání věnovala. Právě tomuto fenoménu se ve svém vynikajícím románu Anglické obludy věnuje britský prozaik James Scudamore. Už jeho název napovídá, že za zdmi jeho školy probíhá více než jen výuka. Hlavní postava knihy, Max Denyer, není typickým studentem z lepší rodiny. Dětství netrávil v panském sídle v Cotswolds ani nejezdil s rodiči do vily v Toskánsku. Naopak, většinu ho prožil u svého dědečka, bohémského farmáře, jen pár mil od školy bezstarostnými toulkami po okolí. O to větší šok nastal, když se jeho rodiče, trvale žijící v Mexiku, rozhodli poslat syna do vybrané školy „na kopci“, aby z něj udělali pravého muže. První měsíce Max protrpěl, stýskalo se mu a hlavně se nemohl sžít s režimem, který na škole panoval. Netrvalo dlouho a pochopil, proč se někteří chlapci v noci pomočují a proč na škole vládne atmosféra strachu. Ač byly v roce 1986 zakázány fyzické tresty na státních školách, na soukromých se tolerovaly až do roku 1998. Někteří učitelé, především obávaný „Myslivec“ Davis, této skutečnosti rádi využili — byť v jeho případě je označení fyzický trest spíše eufemismem. Další kniha o zneužívání? Proč vlastně? Tato otázka je vcelku logická, protože téma zneužívaných dětí je v posledních dvou
Recenze
dekádách nadmíru oblíbené, a to nejen v literatuře. Namátkou zmiňme četné irské romány a filmy, vyrovnávající se s neblahým dědictvím klášterních sirotčinců a nechvalně proslulých Magdaleniných prádelen, Almodóvarovu Špatnou výchovu nebo třeba Malý život Hanyi Yanagihary z nedávné doby. Všechna tato díla mají společný poměrně drsný vhled do zvrácených praktik státních či církevních institucí a hlavně do psychiky dětských obětí. Scudamore si však pro svou obžalobu systému zvolil odlišnou cestu. První polovina románu, která se odehrává na škole, poodkryje „pouze“ brutální fyzické tresty, s nimiž se aktéři dokázali nějak srovnat. Letmé náznaky však dávají tušit, že toho nejspíš bude víc. Teprve druhá polovina knihy, která představuje Maxe jako dosti rozháraného nastávajícího otce, naplno potvrdí, čeho jsme se obávali. Za zavřenými dveřmi učeben a bytů vyučujících se děly podstatně horší věci než otevřené násilí. A to ze strany těch, kterým vystrašení svěřenci důvěřovali nejvíce — těch takzvaných „hodných“ učitelů. Zneužití postavení, manipulace, přímé a nepřímé zastrašování, zasévání nedůvěry mezi dětmi. To jsou jen některé ze zbraní, jimiž navenek důvěryhodní a všemi uznávaní učitelé drželi své oběti v šachu. A to nejen v době, kdy je jako malé děti měli ve své „péči“, ale i mnohem později, jako dospělé. Vše, co se na škole dělo, totiž nelze zabouchnout spolu s tepanou bránou příjezdové cesty a nechat daleko za sebou. Jak ostatně říká jedna z postav románu, které se zneužívání konkrétně dotýkalo: „Nemá to řešení. Nikdy to neskončí.“ Román Anglické obludy je působivý svou zdánlivou obyčejností: jako by se vlastně nic moc nestalo. Hrdinové pokračují s jedinou výjimkou nerušeně ve svých životech, dlouho vůbec netuší, koho přesně se to nejhorší zneužívání přesně týkalo. Ani samy oběti nedokážou jednoznačně odsoudit ty, kteří se na nich tak provinili, pojí je s nimi dlouholetý vztah, ze kterého se nedokážou (a ani nechtějí) vyvázat. Max to nechápe, sám
James Scudamore Anglické obludy přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha 2023 333 stran
na sobě vidí, jak ho léta ve škole poznamenala. K akci ho to však stejně nedonutí. V mnohém připomíná St. Aubynova Patricka Melrose (shodou okolností ve stejně brilantním překladu Ladislava Nagyho), který se také dlouhá léta vypořádává s důsledky zneužívání a se zvrácenou a blazeovanou laxností britských lepších kruhů. Kdo jsou však ony anglické obludy z titulu románu? Známý citát říká: „Zlo jsou ti druzí.“ Nejsou však stejnými pachateli i všichni ti, kteří ve snaze nezašpinit si ruce přivírali oči před tím, co se na školách dělo? Rodiče, kteří s oněmi „nepříjemnostmi“ nic neudělali, ostatní učitelé i zřizovatelé, kteří bránili zuby nehty hodnoty staré dobré Anglie, aniž by si uvědomili, že nic takového už dávno neexistuje? A třeba i sami žáci i absolventi, kteří se spokojili s tím, že jich se to přece netýká. Obludy nikdy nespí a skrývají se všude, i v nás samých. ●
97
tom od všeho i sebe sama pěstuje. Zemřel při jedné ze zmíněných procházek, na Boží hod vánoční roku 1956 — vyšel si do kopců nad švýcarské městečko Herisau a dostal mrtvici. (on)
Rozečteno
TIPY REDAKCE
Tereza Matějčková Bůh je mrtev. Nic není dovoleno
sama, odmítajícím západní imperialismus i degenerovaný sovětský komunismus, její reálie jsou povědomé: dlouhé fronty, dvojí život v soukromí a na veřejnosti, plechovka coca‑coly jako největší fetiš. Ypi je dnes profesorkou politologie v Londýně, zde ukazuje, jak hluboko politika pronikala do každodennosti jejího života v Albánii, ještě dříve, než ji vůbec jako politiku rozpoznala. (jn)
Echo Media, Praha 2023
Jana Kománková Radio 1. Život v éteru Protišedi, Praha 2023 352 stran
336 stran
Články a rozhovory, které v týdeníku Echo publikovala a vedla Tereza Matějčková, celý tento týdeník osvěžovaly a byly vždy čtenářsky nejžádanější. Kromě nově započatého podcastu teď před Vánocemi vyšla i kniha, jež shrnuje texty, které autorka v Echu publikovala v letech 2022 a 2023. Je škoda, že u nás není běžnou praxí, aby myslitelům a spisovatelům takto vycházely sebrané eseje, po nichž musí jinak čtenář složitě pátrat na webu nebo po časopisech. Tím, že vycházejí periodicky, vždy reagují na něco konkrétního, ale zároveň se v tom, co během roku zkonzumujeme, ztrácejí. Když se ale ocitnou pospolu, vytvářejí něco komplexního — dovolí nám zapustit se do myšlení konkrétního autora či autorky a nahlížet chvíli svět jejich očima. (vmax) Lea Ypi Svobodná. Jak jsem dospívala na konci dějin přeložila Ester Žantovská Host, Brno 2023 312 stran
Trvalo dva roky, než se v češtině objevila kniha, která se v sezoně 2021 dostala do výběru snad všech prestižních světových médií jakožto jeden z titulů roku. Vzpomínání Ley Ypi na dětství a dospívání v Albánii před převratem a po něm není žádná autofikce, ale memoár klasického střihu. Ačkoli byla Albánie státem pro sebe
Robert Walser Noční myšlenky přeložil Radovan Charvát Opus, Martínkovice 2023 128 stran
Z letošního přejedení českou prózou léčím se Nočními myšlenkami Roberta Walsera. Svědčí mi ty krátké, lyricky poťouchlé procházky, ze kterých si bezprostředně po návratu pořizoval krátké záznamy. Je to už třetí kniha podobných črt a miniatur, které opět vybral a skvěle přeložil Radovan Charvát. Walser v nich vystupuje jako přesný a sarkastický pozorovatel, který proces svého psaní rád a vtipně glosuje. Udržuje tak čtenáře v pozornosti a probouzí v něm podobnou zjitřenost vůči věcem a dějům okolo. Přitažlivý je groteskně filozofující a kousavý odstup, který si autor při
98 Ukázka elektronické knihy
Devadesátky — doba, kdy se uvolnily hranice možného. Nejinak tomu bylo i v mediálním světě. Na stáncích se začaly objevovat nové společenské týdeníky a vedle veřejnoprávního rozhlasu vznikla první soukromá stanice. Existuje dodnes. Jak zrod Radia 1 vypadal, popisuje nová kniha Jany Kománkové. Do historie dnes už kultovního rádia se noří s autentickou zkušeností, takže tento kompletně rudý (graficky neobyčejně zdařilý) svazek není žádná zaprášená historická publikace. Kománková hned v úvodu sama popisuje, jak ji kniha s postupujícími vzpomínkami různých aktérů bobtnala pod rukama. Výsledkem je svobodná jízda po zákoutích podobně svobodné „instituce“, uvolněný text, který se čte s lehkostí, jako by u toho člověk snad sám byl. Ani to mu ale neubírá ze seriózního náhledu do vysílací praxe rozhlasové stanice i do světa médií jako takových. (kf) ●