_ 4
97
Najednou jsem si uvědomila, že všechny zvuky kolem utichly. S šálkem kávy v ruce jsem se dívala na odraz ženiny tváře v louži. Nejprve byla ta tvář velká jen asi jako fazole, ale před mýma očima se postupně zvětšovala, až byla velká nejdřív jako vlašský ořech a nakonec jako skutečný lidský obličej. Venku dál pršelo. Ani vítr nepřestával foukat. Ale slyšet nic nebylo, vůbec žádné zvuky. Neslyšela jsem už ani pár sedící poblíž kuchyně, jehož hlasy ke mně ještě před chvilkou doléhaly. Najednou žena jako proud gejzíru vyletěla z louže pod mýma nohama. „Už jsem taky mokrá, že?“ zeptala se. Když šla v lijáku, byla úplně suchá, ale teď byla celá promáčená. „Vypadá to, že teď jsem vám zase o něco blíž,“ řekla a příjemně se usmála. Tak proto jsem asi neslyšela žádné zvuky. A nezmizely jen zvuky. Taky všechno, co se dosud pohybovalo, se najednou zastavilo. Číšník i hosté, všichni ztuhli v pohybu jako uhnětené hliněné figurky. „Světlo,“ řekla žena a v tu chvíli se zářivky nad námi rozblikaly. Venku za oknem se mihlo několik oslepujících záblesků a hned poté všechny zářivky zhasly. „Udeřil sem blesk,“ vysvětlila žena. Protože nebylo slyšet žádné zvuky, nevěděla jsem, jestli to skutečně byl blesk, nebo ne. „Pojďte se mnou,“ řekla žena a pokynula mi rukou. „Musím vás následovat?“ pokusila jsem se zeptat nahlas, ale nic nebylo slyšet. Okamžitě jsem pochopila, že můj rozhovor s tou ženou neprobíhá nahlas, ale uvnitř mého těla. Zanedlouho se zářivky rozsvítily a do uší mi na okamžik začaly proudit nejrůznější zvuky. Bylo to jako mnohokrát
Kawakamiova-Hiromi_Manazuru_145x205_SAZBA.indd 97
05.12.2023 11:22:35
HIROMI KAWAKAMIOVÁ _ MANAZURU
zesílená změť zvuků, jako špatně naladěné rádio, a uprostřed toho hluku jsem najednou rozeznala jeden z hlasů. ‚To je přece Rei,‘ pomyslela jsem si. Zvuky okamžitě zase ustaly. Byla vidět jen ta ženina podoba, naprosto zřetelně. „Můžeme se vrátit?“ „Ano, jsem v pořádku.“ Ptala se ta žena, nebo jsem tu otázku položila já? A odpověděla ona, nebo jsem to byla já, kdo odpověděl? Všechno bylo tak nepochopitelně promícháno. Vyrazily jsme na cestu. Blesk v krásné linii proletěl obrovskou vzdálenost z oblohy až do moře. „Ano, jsem v pořádku,“ řekla jedna z nás a já vzhlédla k rozbouřené obloze.
98
Byla to dlouhá cesta. Připadalo mi to tak, ale možná jsme toho zase až tolik nenachodily. Šly jsme podél moře po promenádě, do které narážely obrovské vlny. Nebýt s tou ženou, okamžitě by mě asi smetly a stáhly na dno moře. „Nekončí to. Ani déšť, ani vítr,“ řekla žena a lehounce se usmála. „Podívejte se,“ dodala a ukázala prstem kamsi za sebe. Otočila jsem se a viděla, jak se ta bílá budova začíná pomalu hroutit. Nejprve se mi zdálo, že se její obrysy trochu zvětšily, ale pak se hned začala zmenšovat, jako by se zevnitř smršťovala. Jako ve zpomaleném filmu se nám budova začala rozpadat před očima. Ne od střechy, ale nejprve od základů. Horní polovina, která si stále držela tvar, se pomalu vodorovně sunula k zemi. Cestou se střecha propadla a v dalším okamžiku se všechno smísilo dohromady a sesypalo
Kawakamiova-Hiromi_Manazuru_145x205_SAZBA.indd 98
05.12.2023 11:22:35
_ 4
99
na zem. Zvedla se oblaka prachu, ale okamžitě se usadila a zmizela v prudkém dešti. „Vždyť uvnitř jsou lidi!“ vykřikla jsem. Žena si dala prst na ústa. „Tiše. Dívejte se,“ vybídla mě. Uposlechla jsem. Hromady suti mi zmizely přímo před očima. „A je to pryč,“ konstatovala jsem a žena lehce přikývla. „Půjdeme dál,“ řekla, vzala mě za ruku a propletla své prsty s mými. Vlny nám omývaly nohy. Některé mi sahaly až po pás nebo po ramena. Vypadalo to, že mě odnesou s sebou, ale žena mě pevně držela. „Uvidím se s Reiem?“ zeptala jsem se. „Nevím,“ odpověděla stroze. Šly jsme po okraji poloostrova pořád dál podél pobřeží. Za chůze jsem myslela na nevrlého číšníka a znuděně vypadající dvojici, které jsem viděla v té bílé budově. „To by mě zajímalo, jestli jsou pryč,“ zašeptala jsem. Žena zavrtěla hlavou. „Ne, to my jsme pryč,“ řekla klidným hlasem. „Momo!“ zavolala jsem směrem k tříštícím se vlnám. Na Momo jsem zapomněla. Ale vzpomněla jsem si. A jakmile jsem si na ni vzpomněla, zatoužila jsem vrátit se domů. Do našeho bílého domu. Na místo, kde ta žena neexistuje. Žena zesílila tlak svých prstů. Začala jsem se rozpouštět, rozmazávat. Přišla jedna obzvlášť velká vlna a já přestala vnímat. Ihned jsem se však vzpamatovala a znovu jsem po celém těle cítila déšť a vítr. „Pojedeme lodí?“ zeptala jsem se. „Je tajfun, žádná loď nevypluje,“ odpověděla netečně. Měly jsme projít cíp poloostrova, ale nějak jsme se najednou ocitly zpátky v přístavu. Nikoho jsme nikde neviděly.
Kawakamiova-Hiromi_Manazuru_145x205_SAZBA.inddUkázka 99 elektronické knihy
05.12.2023 11:22:35