Místní lidi jsou s družstvem srostlí, i když jich v něm už většina nepracuje. (…) Možná to byl trošku konzervativní názor daný tím, že zvlášť lidi, co jsou tady z Krupé, tam ty pozemky mají taky. Jakože když je mají v akciovce oni, tak proč by tam nemohly být i ty sborové. (členka sboru Horní Krupá, červenec 2021)
Jinak už dopadlo následné jednání o novém lesním plánu. Roli hrál delší čas, kdy se o tématu diskutovalo, i zapojení autorit zvenčí – zejména pak lesnice-evangeličky, která pomohla sbor přesvědčit k volbě progresivnějšího a ekologicky příznivějšího řešení. David Šorm to popisuje: Já jsem to prožíval chvílemi docela úzkostlivě. Říkal jsem si: „No tak herdek, máme tady ekocentrum, a teď že bychom to zase osázeli smrkama?“ Protože mám pocit, že osvícený přístup by měli do velké míry dělat právě křesťané a jako sbor bychom k tomu měli přistupovat s ohledem na to, že je nám dán do správy kus Božího stvoření. (…) Ty debaty nicméně nejsou filozofický, kdy bychom si sedli a teď bychom si o tom povídali, ale vznikají nad konkrétními tématy, jež nastolují nějaké otázky. Věnovali jsme tomu několik schůzí a rozumím tomu, že pro některé lidi to třeba nebylo úplně podstatné téma. Ale já jsem za to moc rád. (červenec 2021)
Udržitelně hospodařící farníci v Bohdalicích, Rostěnicích a Kučerově Třetím místem, kde při péči o krajinu propojují environmentální hodnoty s duchovními, jsou farnosti Bohdalice, Kučerov a Rostěnice na Vyškovsku. Ty v praxi tvoří jedno farní společenství, jehož duchovním správcem je od roku 2010 Jan Hanák – občansky aktivní kněz, jenž se současně věnuje dokumentaristice a vyučuje žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Podobně jako pro Davida Šorma či Františka Eliáše pro něj hrála environmentální témata podstatnou roli již před vydáním Laudato si’ – zabýval se jimi z pozice dokumentaristy nebo člena správní rady ekologické Nadace Veronica. Jan Hanák nevnímá církev jako soukromý subjekt a klade na ni při správě pozemků vyšší než jen ekonomické nároky: Postupně jsem si kultivoval velmi konkrétní pohled na to, jak bychom měli v rámci krajiny fungovat. (…) Tak jsem o tom začal mluvit s lidmi. A samozřejmě, že se objevovala celá řada názorů, že je to tak správně, když jsou pole součástí tady toho obrovského konglomerátu, který je v podstatě vnímá 98
jako výrobní prostředek. Já jsem říkal, že je jasný, že to musí produkovat nějaké peníze, ale že v první řadě je to přece krajina, která je hodnotná sama o sobě, a že to má více rozměrů, ekologický nebo sociální. A že máme mít při zacházení s majetkem na mysli veřejný zájem nebo zájem až teologický. Někdy říkám, že to, jak zacházíme s polama, je pravdivější kázání, než co já říkám v kostele. (…) Kdo jiný v tom má být progresivní a ukazovat ostatním, že to jde jinak? My na tom nejsme ekonomicky závislí. Jako společenství jsme schopni fungovat na základě toho, co si mezi sebou vybereme ve sbírkách. Na opravy kostelů a tak dál to nestačí ani náhodou, ale na to nestačí ani ta pole. V zásadě si můžeme dovolit experimentovat. (září 2021)
Svou vizi neprosazoval Jan Hanák autoritativně. Usiluje o to, aby farnost fungovala v něčem podobně jako sbory ČCE. Potlačuje svou moc plynoucí z hierarchické struktury katolické církve a farní radě poskytuje značný prostor k participaci i s rizikem, že rozhodne jinak, než by si přál, nebo bude celý proces trvat déle. Rada disponuje výraznou autonomií, funguje transparentně a rozhodnutí přijímá na základě konsenzu. Na rozdíl od hornokrupského sboru vzali farníci z Bohdalic, Rostěnic a Kučerova přístup faráře za svůj a rozhodli se pro změnu pachtýře. K odlišnému vyústění přispěla přítomnost dvou zemědělců mezi farníky a komplikovanější vztah s místním agropodnikem. Neméně důležitou roli pak hrál čas, během nějž řešení postupně povstávalo. „Já věřím tomu, že se věci nemají hrnout úplně na sílu, ale měly by nějak dozrát. Nicméně je dobré to téma neustále vracet,“ komentuje Jan Hanák svůj přístup. Ani tři farnosti na Vyškovsku nemají pozemků příliš – jedná se přibližně o 25 hektarů polí. Většinu z nich obdržely již v devadesátých letech, dva hektary pak v roce 2014 v rámci restitucí. Restituovaný pozemek má přitom strategický význam – je součástí padesátihektarového půdního bloku ohroženého erozí a obhospodařovaného agropodnikem z Rostěnic. Nově jej získal do správy ekozemědělec z řad farníků, který navrhl změnu způsobu hospodaření a kolem vysázel stromy. Následně farnost vypověděla smlouvu na jedenáctihektarový pozemek, uzavřenou s tímtéž agropodnikem. Během pětileté výpovědní lhůty se postupně formuloval názor, jak by měl nový přístup k půdě vypadat. Jan Hanák využil svého sociálního kapitálu a do procesu přizval odborníky na agrolesnictví a pedologii z Mendelovy univerzity a, stejně jako v Plzni, také Nadaci Partnerství. Při rozhodování mezi dvěma zájemci – zmíněným ekozemědělcem a farníkem, který hospodaří konvenčně na dalších farních pozemcích – mělo větší podporu konzervativnější řešení, jež preferovalo sociální kritéria před environmentálními. Nakonec však 99
farní rada rozhodla kompromisně a polovinu území dala k dispozici neotřelému přístupu ekozemědělce, který má na farnost volnější vazbu. Ovšem i jeho konvenčně hospodařící kolega se zavázal, že bude střídat plodiny, využívat organická hnojiva a minimum chemie. Pásy ovocných stromů a keřů následně pozemek ohraničí a rozdělí na menší celky.
Role jednotlivce, otevřenosti a času Předchozí strany daly nahlédnout do rozhodování dvou největších českých církví o způsobech, jak hospodařit na navrácených zemědělských a lesních pozemcích. Kladli jsme si přitom otázku, zda se součástí tohoto procesu stává také promýšlení environmentálních kritérií, nebo církve vnímají hospodaření v krajině odděleně od své role ve společnosti – jako v zásadě ekonomický problém. Na úrovni diecézí, jež výhledově ponesou největší díl zodpovědnosti za finanční udržitelnost, se environmentální perspektiva prosazuje do hospodaření v krajině jen nesměle. V případě ČCE, která má daleko méně majetku a spoléhá spíše na soběstačnost sborů, hraje při rozhodování významnější úlohu – byť pořád menší než v zahraničí. Každopádně se zdá, že podobně jako v případě Laudato si’ také u hospodaření v krajině nachází environmentální hledisko vřelejší přijetí na úrovni farností či sborů. Ve třech takových společenstvích jsme hledali odpověď na otázku, co k osvojování vstřícného postoje ke správě krajiny vede. Navzdory své různosti mají farnosti na Zábřežsku a Vyškovsku i sbor v Horní Krupé mnoho společného. Ve všech třech společenstvích se environmentální témata s ekonomickým fungováním propojují postupně a tento proces je předmětem živého vyjednávání. Do budoucna zde nehledí s obavami – možná proto, že se nespoléhají na zajištění existence z historického majetku. Lesy, louky a pole chápou spíše jako součást své aktuální činnosti – ať už směřované dovnitř společenství, či navenek. To jim poskytuje svobodu hledat v krajině jiný než finanční užitek. Podněty k promýšlení environmentální dimenze hospodaření nepřišly systémově, shora od centrálních církevních orgánů, ovšem povstávají v konkrétních kontextech. V procesu hrají podstatnou roli výrazné osobnosti farářů, pro něž byla ekologická témata důležitá už v minulosti; zábřežský případ ukazuje, že po jejich odchodu může být pokračování stávajícího modelu ohroženo. Současně se však každý ze zmíněných farářů může opřít o funkční společenství, partnery z občanského sektoru, obec či podporu ze zahraničí. 100 Ukázka elektronické knihy